V jedné písni se zpívá, že pohádkové neděle sleduje i Mengele. O hrůzné pravdivosti těchto slov jsem se přesvědčil v neděli 15. března u televizní pohádky Dítě hvězdy. Česká televize si s nacistickým doktorem ve vymýšlení zrůdností opravdu v ničem nezadá.
Lásku a Sovětský svaz v srdci mám
Jiří si myslí, že jsem ukecanější než Rosák s Čáslavským. Nevím, jestli to znamená, že hodně – Rosáka si pamatuju hlavně z pořadu Riskuj!, kde se ve svých verbálních projevech omezoval na věty typu “Holandští ministři školství za tři tisíce…” “…ano, správně!” Což oproti jeho předchůdcům, hlasatelům Kraslovi a Svobodovi, je teda naprostý minimalismus. Stejně tak Čáslavský a jeho každotýdenní “a teď fe podiváme, jak fe bruflilo na Vltavě fa dob tatífka Mafauiyka” mi taky přijde doft fkromné. No, nevím.
Každopádně teď budu maximálně stručný. Na pořadu dne je Pavel Liška, a nemyslím teď onoho herce, který představuje nejčastěji burany, homosexuály a postavy z Dostojevského, ale jeho poněkud archivnějšího jmenovce. Řeknu vám o něm jenom tři věci (a bude to, myslím, stačit).
První je výňatek z článku o něm z týdeníku Květy: „Do tehdejšího Sovětského svazu jsem jezdíval rád a na rozdíl od některých kolegů, které jsem tam střídával, mi to nikdy nevypadlo z paměti,“ říká s úsměvem zpěvák Pavel Liška.
Jako druhou indicii uvedu klíčová slova, pod nimiž je možné Pavla dohledat. Jsou to: sračky, sověti, družba, normalizace, kolaborace, okupace, KSČ, komunista, Husák, estráda.
A do třetice: Jeho manželkou je Bobina Ulrichová. …neznáte? Počkejte si na příště.
Pavel Liška – Padá listí mlhavým ránem…
Poslední večeře Tita maršála
Tak zase jednou jeden filmový tip. Zaškrtněte si v kalendáři 23. dubna. Tehdy se totiž v dokumentu Jak se vaří dějiny dozvíte o tom, proč Chorvat nepřečte srpskou kuchařku a jak se Milošević pomstil Tudjmanovi. A v titulcích najdete ukrytého i Klostermanna!
Okouzlující král žoviálního popu
Já nevím, čím to je. Haimi se ve Videostopu vždycky rozkecá víc než Rosák s Čáslavským dohromady, zatímco mně se většinou nedostává slov. Možná je to mým výběrem umělců nebo nevím…
Takže zase jen letem světem. Tento pán je námořník z Boky Kotorské, jmenuje se Rambo Amadeus a ženy mu říkají car. On sám se označuje za muzikanta, básníka a mediálního manipulátora a teď je jenom na vás, abyste posoudili, do jaké míry to všechno myslí vážně. Dnes už je to figurka spíše směšná, ale na jugoslávské hudební scéně působí již od osmdesátých let a svého času platil se svým samplovaným turbofolkem za docela progresivního umělce. Z této doby je ostatně i naše ukázka – novodobé zpracování legendy o černohorském národním hrdinovi. Kde že byl v té době český hiphop?
Rambo Amadeus – Smrt popa Mila Jovovića (1991)
A také přidám ještě jednu soutěžní otázku: V roce 1998 se na americké undergroundové scéně objevuje rapper, který nosí takřka stejnou masku jako vojevůdce v tomto klipu. Jak zní alespoň jedno z jeho mnoha uměleckých jmen?
Dvakrát mor, jednou GORE
Dnes představuji skupinu, která pochází z Žatce, říká si Šílený Řezník po anglicku a její frontman používá umělecké jméno Barbarud Hrom. Máte síly pokračovat? Fine, jedeme dál.
Tak tedy: česká kapela Maniac Butcher hraje již od roku 1992 a kromě B. Hroma se této hudební řezničiny účastní ještě Vlad Blasphemer se svými vpravdě pekelnými kytarovými party – můžete ho znát i z ostatních jeho projektů, jako jsou Detonator666 nebo Zlo. Duo ještě doprovází automatický bubeník, který (bohužel) žádné metalové jméno pravědpodobně nemá.
Maniac Butcher hrají klasický black metal, což poznáte například podle toho, že běhají s bílým make-upem na líci a obouruční dřevorubeckou sekyrou v dlaních po středověkých rozvalinách a křičí u toho: “U-ááá!” Rovněž po textové stránce mají co nabídnout, a pokud by vám snad v něžném proudu medového hlasu Barbaruda Hroma nějaké to slůvko uniklo, pak vězte, že podle metalistické wikipedie Encyclopaedia Metallum jsou hlavními tématy řeznické poezie “Battles, Satanism, Victory.” How sweet!
Co dodat? Přeji příjemný poslech.
+ soutěžní otázka: Blackmetalisté se poznají podle bílého make-upu, kterým navozují dojem obličeje mrtvoly. Zpěvák Maniac Butcher ho spotřebuje víc, než jiní blackmetalisté. Proč?
Maniac Butcher – What’s Good For You, That Good Is
Dvanáctá inkarnace knjaze Miloše
Dnešní díl Videostopu bude odpočinkový. Knjaz Miloš už si ostatně znovu brousí sukovici k dalšímu úderu, kterému padne nejpíš za oběť i nemálo našich čtenářů. Proto bychom si ho měli alespoň trochu udobřit.
Đorđe Balašević je docela zajímavá postava. Na jeho životních osudech by se možná daly ilustrovat moderní dějiny Srbska. Syn srbského otce a maďarsko-chorvatské matky a jugoslávský vlastenec do posledního dechu. V 80. letech nadšený Titovec, v 90. letech zapálený kritik Miloševiće. V roce 1991 nedokázal skousnout odtržení Slovinska, ale o patnáct let později už Černé Hoře k nezávislosti gratuloval. Od hrdé nesmiřitelnosti až k totální rezignaci, od nostalgického patosu až k bezbřehému cynismu, vyjádřeného slovy “Mluvím jedním špatným chorvatským nářečím, takzvanou srbštinou.”
Tenhle kousek pochází z roku 1981. Když loni v létě Haimi v Hercegu Novim vyhrabal z regálu s pirátskými CD platňu s 33 písněmi o Titu, nastartoval tím jeden velký kult. Díky této desce jsme v maršálu Titovi rozpoznali dvanáctou inkarnaci knjaze Miloše a príma chlapíka. Balašević sice možná není slobodotvorca, ale legenda to je.
Đorđe Balašević – Tri put sam video Tita (1981)
Stále mlád
Haimi je na ty dlouhé povídání, já tentokrát nemám slov. Nechám proto raději hovořit fakta ze stránek osobnosti.cz:
Bushido je německý rapper z Berlína, vlastním jménem Anis Mohammed Yussuf Ferchichi. Narodil se 28. září 1978. Známý je také pod pseudonymem ” Sonny black “.
Svojí hudbu dělá dobře, dělá ji celým srdcem a texty píše podle toho, jak to cítí. Nikdo mu do ničeho nesmí mluvit a to je taky dobře… Jeho styl hudby se tzv. nazývá Gangstarap. Za dobu, co dělá hudbu už stihnul vydat hodně alb, některá jsou tajná a nezveřejněná, ale ty ostatní znají asi všichni Němci, kteří se aspoň trochu zajímají o rap. A hlavní je, že Bushido se začíná dostávat i za hranice Německa.
V roce 2003 vydal album s názvem King of King Z. Toto album bylo sice úspěšné, ale Bushido měl zatím jen několik set fanoušků. V půlce roku 2004 zremixoval a potom ještě dal do rapu písničku Amerika od Rammstein. Tímhle se konečně dostal do povědomí více lidí a na jeho koncerty se začínalo prodávat stále více lístků. Na konci roku 2004 vydal svoje další album s názvem Electro Ghetto. Tohle album dobylo všechny příčky Německých hitparád, všichni teenageři chtěli být jako Bushido, všichni začali nosit oblečení s jeho logem a nikdo neposlouchal nic jiného než Bushid-a…
A toho druhého pána asi znáte.
Když zdechlinu obalíte hnojem
Jan Cézar byl normalizační zpěvák, který si odbyl svých pět minut slávy coby jedna z atrakcí kabinetu Františka Janečka. Svůj comeback si prožil nedávno díky YouTube – kdosi totiž vyhrabal úryvek ze skvělého, bohužel již ukončeného hudebního pořadu Paskvil, kde tohoto Hamleta českého popu z recese představili o generaci mladším posluchačům a dali jim dokonce ochutnat jeho opus magnum, totiž píseň Vizitka.
Domnívám se, že se k vám tato perzóna již taky dostala, je toho teď plný internet, každý druhý blogger má odkaz na Cézarovu Vizitku na svých stránkách. Po právu, jde totiž o jeden z nejhorších podpažních výškrabků Františka Janečka, potažmo celé československé normalizační kultury. Nedá se to slovy ani popsat; pokud vás Cézarova nově nabytá sláva minula, určitě to hned napravte a podívejte se na to. Zpěvákův hlasový fond nastydlého Ondřeje Hejmy jde ruku v ruce se syntezátory patrně ruské provenience, je to zkrátka síla. Po poslechu budete mít pocit, že i Michal David není vlastně zas tak špatný. A Pavel Horňák vlastně docela ujde.
Skutečně jsem však nečekal to, že někoho napadne tento klenot slizu a hniloby vzít znovu do rukou a vytvořit jeho coververzi. Možná právě proto se to uskutečnilo, a to přesně 30. prosince loňského roku, kdy se rozhodla parta vesnických bigbíťáků vytasit Vizitku opět proti světlům reflektorů. Den před Silvestrem totiž skupina Škwor zahrála píseň „o tom bílým cáru“ v pořadu Souboj hitů na ČT1. Co říct víc? Titulek mluví za vše.
Tak za tohle člověk platí dvanáct set ročně – aby ho v prime time obšťastňovali Škwoři coverem Jana Cézara. To je cena šedesáti piv, se kterými se lze pobavit bez debaty líp, víckrát, delší dobu a rozhodně zajímavěji.
Škwor – Vizitka (Jan Cézar cover)
Zbustrované tóny zpod tlejícího listí
Nemusel jsem dlouho přemýšlet, čím otevřu novou rubriku Videostop. Volba byla totiž jasná, a při metafyzickém náhledu na věc už možná rozhodnutá dávno před tím, než vzniknul Vágus.cz. Nebo než jsem se narodil já. Nebo než byl stvořen vesmír.
Bez průtahů: naši novou video galerii úchylné, leč vážně myšlené hudby prostě nelze započít jinak než legendární českou lesní black metalovou skupinou Trollech. Popisek videa na YouTube hlásá, že jde o “eastern europe tree-hugging metal,” a já k tomu nemám už co dodat. Snad jen to, že ač se to nezdá, tak je tahle partička kolem frontmana Lorda Morbivoda v jistých kruzích kupodivu velmi uznávanou kapelou…
Trollech – Ve stínu starých dubů
Vítejte v KLDR!
Z Česka se začíná pomalu stávat dokumentární velmoc a ze mě zase dokumentární expert. Nuže vězte, že jsem ve středu navštívil projekci nového filmu Lindy Jablonské, který jde do kin 26. února. A zase je nač se těšit.
Trailer hýr: http://www.youtube.com/watch?v=7nXQYWimPkE