V jedné písni se zpívá, že pohádkové neděle sleduje i Mengele. O hrůzné pravdivosti těchto slov jsem se přesvědčil v neděli 15. března u televizní pohádky Dítě hvězdy. Česká televize si s nacistickým doktorem ve vymýšlení zrůdností opravdu v ničem nezadá.
Dramatizace tvorby Oscara Wildea nebývá obvykle úplně snadným úkolem a tvůrčí tým okolo režiséra Miroslava Soboty si tentokrát ukousl příliš veliké sousto. Směstnat Wildeův příběh do necelé hodiny tak, aby ho pochopily malé děti, se ukázalo být nad jeho síly. Pohádka však bohužel zůstává nepochopitelnou i pro dospělého diváka. Rozvést děj příběhu v několika málo větách je takřka nemožné, spokojme se proto s jeho stručným nástinem: Krásný, ale nafoukaný chlapec Orion je za svou pýchu ztrestán zakletím do ošklivé podoby. Poté deset let pátrá po svých ztracených rodičích, aby se nakonec dostal do moci zlého čaroděje Ratnaje, který touží po vládě nad světem. Další sblížení s dějem filmu už vyžaduje zřejmě větší přísun alkoholu než obligátní nedělní dvanáctku. Když totiž divák spatří Ratnaje s účesem ve stylu Cruelly de Vil, začne přemítat, zda jde o kouzlo nechtěného nebo o popkulturní odkaz tvůrců, kteří se při natáčení museli náramně bavit.
Dějový oblouk dosahuje svého vrcholu v závěrečné části. Orionovi se skutečně podaří zlého čaroděje přemoci, získává zpět svou podobu a setkává se se svými vysvobozenými rodiči. Posledních pět minut doporučuji nahrát na video a pouštět po sekvencích, protože takové množství informací nepřipravený divák nemůže pobrat. V několika retrospektvních scénách se zde dozvíme, že Orion je synem jantarového krále a hvězdy, které Ratnaj (ano, je to přesmyčka) kdysi dávno zaklel. A pak už se můžeme jen pokusit číst mezi řádky, protože odpovědi na některé otázky se z filmu nedozvíme. Skutečnou lahůdkou pro pohádkology je záhada, kdo vlastně Oriona zaklel do jeho směšně ošklivé vizáže.
Závěrečné titulky pro mě znamenaly vysvobození z duševní trýzně a strašlivé zjištění, že tento klenot televizní tvorby je starý pouze dva roky. Člověk skutečně dovede být v týrání ostatních lidí velice vynalézavý. Příště možná k nedělní siestě zvolím Petra Haničince, excelujícího v hlavní roli normalizačního seriálu Dobrá voda.
Kontrolní otázka je tentokrát jednoduchá: Kdo je autorem oné písně zmíněné v úvodu?
Květoslav Dolejší, ne?
Květoslav Dolejší jo.