Category: Třetí oko boha Šivy

Je to tak. Každý běloch je Anglán a každý musí mít mrtě peněz. Jak vám mám jenom vysvětlit, že na tenhle výlet jsem šetřil tak, že jsem měsíc žral jenom jabka, které jsem si sám natrhal? Zato floutkovi, který přede mnou pronesl hindsky něco o matkomrdovi, jsem to vysvětlil snadno. Docela zíral, když se sápal ze škarpy.

Dnes jsem celý den prochodil s krosnou na zádech po Bhópálu. To je to město uprostřed Indie proslavené výbuchem chemické továrny v roce 1984. Takový indický Černobyl. Ale kromě toho je tady docela pěkné umělé jezero, třetí největší mešita na světě a masakrózní tržnice. Akorát nikdo nemůže pochopit, proč chodím celý den po městě s krosnou na zádech. Tak to vysvětlím aspoň tobě, milý čtenáři. Rezervoval jsem si lístek na noční vlak do Nágpuru na 25.11. a nějak jsem zapomněl, že 2:00 v noci je vlastně o den dřív. Ještě že jsem si toho dneska ráno všiml, jinak bych si pobyt v Madhjapradéši asi docela prodloužil. Ale zase tady budou volby, tak by třeba byla sranda…

Já celých 40 kilomerů. Dnes ráno jsem si totiž půjčil kolo a vyrazil na výlet do Vidiši. Byl to sice ještě větší vergl, než na kterém jezdil Joost po Paříži, ale šlapalo to docela hezky. Nicméně jsem pochopil, proč se tady všichni tak divně kroutí, když šlapou vestoje. S tak debilně tvarovanými řidítky totiž člověku opravdu nezbývá nic jiného, než se prohnout v zádech a kopulovat s představcem.

Při cestě zpátky jsem musel docela švihat, neboť mě začaly pronásledovat lehčí střevní problémy. Asi teda té místní vodě nebudu až tak věřit, no. Ale při otevírání krabičky ercefurylu na mě vypadl i bonus v podobě ženské antikoncepce. Děkuji, to nemuselo být.

Zeptal se mě voják v metru při pohledu na flašku slivovice. Tak jsem mu to odkýval. Bezpečnostní prohlídky jsou tu opravdu zevrubné. Zatím se neobtěžovali vytáhnout mi z batohu ani ten spacák, co bývá hned nahoře. Zato ve vlaku do Bhópálu mi lehce zatrnulo, když se zvenku ozvalo něco jako střelba. To ale můj spánek nemluvňátka nijak nenarušilo, na rozdíl od skupinky, která přisedla někde v Ágře a vypadala, že stěhuje půlku Tádž mahalu. Nejdřív dokonale ucpala uličku bednama a pak se začala hlasitě dožadovat lehátek. Bohužel jsem nedokázal ani po hodině jejich skřeku pochopit, proč neustále řvou na člověka na čísle 27, když chtějí místa 33-38, která se nacházejí ve vedlejším kupé. V Bhópálu jsem si akorát koupil na peróně dva šmetrdóly (fakt nechápu, jak se sem tato pochutina dostala) a vyrazil do Sáňčí na buddhistické stúpy. Odírání západních turistů tady dovedli zatím nejdál. Vstupné pro Inda je 10 rupií, bledá tvář zacvaká 250. Ale aspoň tu mají nepochopitelně levné jídlo. Když jsem za večeři ve stánku platil 12 rupií, myslel jsem si, že asi na něco zapomněli. Z omylu mě vyvedla až snídaně, za kterou jsem dal rupií šest. Má to akorát jednu vadu. Nikde tu neprodávají tabák.

Velkoměstský život není sranda. Jelikož jsme měli celý den v Dillí volný, řekli jsme si, že vyrazíme s Janou nakoupit studijní materiály. Z baráku jsme se vykokotili asi ve dvanáct. Následoval přesun na kultovně fekální ulici Asaf Alí Road, kde jsme tradičně asi hodinu hledali knihkupectví a jako tradičně v něm nic zajímavého nenašli. Pak jako že pojedem na Connaught Place, ale nějak jsme si spletli bus, takže nás to vyhodilo na Pahárgaňdži. “Nevadí! Aspoň vyměníme peníze a zajdeme si na special lassí,” povídá Jana. A v tuto chvíli začíná Jiříkovo vidění. Jedeme VÝTAHEM na střechu hotelu. Tam si dáváme HOVĚZÍ thukpu a special lassí, které docela dává. Mimochodem hovězí je na jídelním lístku kódováno jako buff, a teď si vlastně uvědomuju, že doteď jsem vždycky jedl v knajpách, kde vařili bez jídelníčku co dům dal. Taky to bylo za čtvrtinovou cenu. Vycházíme ven a zatímco Jana prohlíží jakési tretky, já beru útokem stánek s cukrovím. Žlučníkový atentát pokračuje nákupem dobrého čtvrt kila halvy a pak teda jako konečně jdeme na ten Connaught. Knížek nakupujem plnou tašku, zjišťujeme, že nestíháme a čeká nás nejtěžší quest. Cesta domů metrem ve špičce. Nejdřív se snažím vecpat do dámského rentgenu, ale babice je neoblomná. Do prvního se nevejdem, do druhého nás nacpou specializovaní regulátoři lidského toku. Naštěstí jedem až na konečnou a na poslední dvě zastávky si dokonce i sednem. I když najít to správné nerezervované místo je pro zdravého chlapa docela problém. Cestou busem tak dlouho dumám, proč jsem včera jel za 3 rupie a dneska to máme za 5, až zapomeneme vystoupit. Beru klíče a zdrhám domů, balím krosnu a zatímco mi holky chystají svačinku na cestu, ještě si stihnu buknout pár jízdenek na příští týden. Vyrážím zpátky do města na vlak, což znamená absolvovat stejnou cestu štrýtu v protisměru. Už chápu, proč se Noře nikdy nechce jezdit do centra a radši zevluje doma na periferii mezi poli.

Veselá cesta z Haridváru do Dillí. Nejdřív mě vzbudily padající tragače a ještě před výstupem jsem absolvoval hodinovou přednášku na téma pránik healing. A já jsem si hned říkal, že sedět hodinu na horním lehátku se zavřenýma očima a podivně máchat rukama není asi úplně normální ani v Indii. Ale už zase zevlujeme u Nory a Antua, tentokrát je tu i Jana, vaříme kuře s bramborovou kaší a za chvíli asi opět nastolíme onu základní otázku.

Žádný supermarket, žádné nákupní středisko. Chrám Mansá déví v Haridváru. Na kopec se vyvezete lanovkou. Kolem svatyně je postavený ještě jeden obrovský hangár, kde najdete vše potřebné k uctění libovolného božstva. Od kokosu přes korále až po CD s náboženskými písněmi v disko verzi. (Mimochodem hitovka o matce Durze v Haridváru docela frčí a má to koule.) Frontu usměrňuje klikatý plotek a návštěva probíhá stylem “tumáš tilak, naval prachy”. A očividně to docela sype. Pokud tohle není opravdový CHRÁM konzumu, tak už nevím.

Zase jsem se zhulil. V Haridváru na ghátu. Zase mě odchytl nějaký bábá a napumpoval do mě nějaký čilam. Pořád jsem ještě nezjistil, proč to vlastně dělají. Jestli pracujou jako něčí naháněči nebo jestli mi toho chtějí prodat kilo. Nebo čekají, že usnu a oberou mě. Zatím mi totiž vždycky začnou lézt na nervy a posílám je do prdele. Kouřili jsme to přes nějaký špinavý hadr, tak snad nedostanu lepru. To holka z Irska, kterou jsem tady potkal, to má podchycené. Mokré ubrousky, balená voda a v batohu pěkně pod zámkem Lonely Planet a nějakou další bichli, co teď mezi batůžkáři frčí. To je fakt nezávislé cestování…

… tu svoji tlustou věcičku schovávají stonožky. A taky jak to lidi dělali, když neexistovaly mobily. To asi museli do týdne pochcípat strachy. I když představa, kterak anglická šlechtická rodina tone v depresích a postupně hyne v apatické agónii, zatímco si jejich synáček prolévá hrdlo za erární peníze ve službách Východoindické společnosti, má něco do sebe.

Nevím, co mě to popadlo, ale přes noc jsem zůstal v Čambě. Teda vlastně vím. Poslední možnost namnožit krvinky, abych přežil Běh KZtů. A jelikož o mě prý má celá rodina velký strach, vyrážím hledat internet. Nejede. Není připojení. Nefunguje. Obsazeno. Nejde proud. SMS poslat nemůžu, protože nemám signál, a když ho náhodou mám, tak to stejně nejde. Zato mi každá zpráva přijde aspoň čtyřikrát. V naprosté zoufalosti rozrážím dveře veřejné telefonní stanice a vytáčím číslo. Nic. Znovu. Nic. Jiné číslo. Nic. Mám chuť někoho uškrtit drátem nebo umlátit sluchátkem. 10 minut vztekání za 63 rupií. Nakonec si vymodlím jednu SMSku od kluka stojícího opodál. Fakt bych ty mobily zrušil.

Autobus se klikatí po horské silnici už víc než hodinu, ale nebesky modrá plocha pod námi stále nebere konce. Tu a tam z ní vykoukne osamělá koruna stromu, občas se objeví nový hotel lákající návštěvníky na krásný výhled na jezero.

A pak to přišlo.

Continue reading “… fabrike, dim, široke njive”

Zavázal jsem boty a šel. Cesta se kroutila svahem výš a výš a nechtěla to zabalit. Rozestavěná vodní elektrárna. Další. Za chvilku bude v každém údolí minimálně jedna. Snad aspoň budou maličké. Lidi jsou tu nějací divní. Takoví agresivní. Každý mě provrtává pohledem a mluví hrozně nepříjemně. Pán na hromadě štěrku se mě nejdřív asi dvě minuty vyptával a nakonec mě skoro poslal do prdele. Banda dětí, co by chtěla vyfotit. Tak dobře, ale při kriketu. A fotku vám neukážu, protože tohle není digitál. Ale jestli to vyjde, tak se sem vrátím a vyblejsknu si vás klidně i desetkrát. A pak je potkávám. Kluk a holka z Brazílie. Totálně sjetí. V hadrech někde mezi 1001 nocí a Mahábháratou. Prý tady už víc než rok bydlí v jednom chrámu. A takových je tady prý víc. Holka z Francie, kluk z Německa… Ve společnosti teniskových guruů. “Jedeme do Guptkáší nakoupit nějaké věci,” povídají. Začíná toho na mě být moc. Radši si cestou jenom koupím mastičku na puchýře a celé odpoledne si jenom čtu a vyhřívám se na sluníčku. Někdy je potřeba trochu vysadit.