Máme tu motoristickou sezónu v plném proudu, počasí zve na výlety. Mnoho z nás miluje vyjížďky podnikané vlastním motorovým vozidlem, kde nás neotravuje průvodčí, vozovku vnímáme spolu s vozidlem a kontakt s prostředím není omezen kouřovými skly klimatizovaných autokarů.
Pokud motorové vozidlo nevlastníme, není nic snazšího, než z uspořených finančních prostředků si motorové vozidlo zakoupit. Váháme li s typem a druhem vozidla, pak v dnešním vydání videostopu nám pan Čáslavský připravil několik reklamních spotů pro různé typy motorových výletních vozidel.
Víte co mají společného Balet Československé Televize a Luke Skywalker? Víc, než by se mohlo zdát…
O obskurním subžánru space disco již psali mnozí, takže to vezmu zkrátka – jisté tendence tady byly odjakživa, ale naplno to propuklo až na konci sedmdesátých let. Když se Star Wars staly hitem, mnozí discomágové se rozhodli, že svůj žánr prostě musí obohatit metalickými uniformami, kvílejícími syntetizátory, množstvím dýmajícího suchého ledu a celé to vyšperkovat veršíky o sexu s mimozemšťany. Protřepejte a máte tu space disco, úchylku, která postupně protáhla Evropou a nakonec se vytratila v temnotách Východního bloku.
Nezničitelný seladon Berlusconi, mafie a Václav Bělohradský zdaleka nejsou ty největší pohromy, které kdy Itálii potkaly. Ta největší rána do země zlatých tenisek dorazila pod jménem Heather Parisi.
Bollywoodští filmaři v jistém období ještě nevěděli, že tančit moderně nevyžaduje zběsilé třesení všemi končetinami. A právě tohle období bylo zlatou érou Shammiho Kapoora, nebo tedy správně česky Šammiho Kapúra.
Rosák: Co sis pro nás dnes přichystal, Karle? Jistě jsi při pátrání v dánských archivech načerpal novou inspiraci.
Čáslavský: Tentokrát jsem si pro vás připravil hned tři klipy, které jsou podle mě úplně, ale úplně nejvíc cool. A proto pochopitelně musí pocházet z té nejvíc cool dekády, z let osmdesátých. Tak mě někdy napadá, jestli jsem se nenarodil ve špatné zemi ve špatný čas.
Jak se řekne superman německy? Übermensch? Nikoliv. Der Schlangemann! Der Multi-Mensch! Herbert Schlangeman je typický hrdina, jenž zvládá vše, co si dovedete (i nedovedete) představit – od domácích prací až po práce záchranářské. Dokáže být také velmi citlivým a romantickým mužem. Jeho svůdným slovům málokterá žena odolá, stačí aby pronesl “Die Himmel ist schön, Du bist schön” a dívčí srdce jihne jako nikdy předtím. A když říká “Ich bin Adolf, Du bist Eva”, přichází i to nejpočestnější děvče o poslední zbytky cudnosti. Ale co to? Jeho vyvolená nemá žádnou díru? To by ale nebyl Schlangemann, aby neměl v záloze plán B!
Aby toho nebylo málo, Dr. Herbert Schlangemann je také úspěšně publikujícím vědcem. Jeho dva články (automaticky vygenerované počítačem, sic!), byly přijaty na dvě recenzované (!) konference pořádané pod hlavičkou organizace IEEE. Více si můžete přečíst na jeho blogu.
1) Kapela Fousatej hat je z Havlíčkova Brodu. Jsou čtyři, takoví lehce zarostlí, a hrajou poctivý bigbít. Už velmi dlouho. Je k tomu potřeba něco dodávat? Snad jen to, že i Hati si zaslouží alespoň jeden profi videoklip z produkce Vágus.cz.
2) Wikipédia dí, že obraz kuřáka je v literatuře často spojován s individualitou a odměřeností. Kouření cigarety taky může zakrývat bohapusté zevlování. První významná studie o vztahu mezi rakovinou plic a kouřením byla zveřejněna v roce 1950. Všichni tehdy báňali jako sádroví trpaslíci. Reklama na tabákové výrobky v USA kvetla až do roku 1971, kdy byla v rozhlasu a TV zakázána. Když se dnes na ty roztomilosti koukám, říkám si, esli to nebyla škoda.
3) První americké drive-in kino bylo otevřeno v roce 1933. Vlna jejich popularity dosáhla vrcholu na přelomu 50. a 60. let. Opěvovali je Beach Boys. Šoupnete děti do dětského koutku, nakoupíte hromadu koly a popcornu, zvuk k filmu naladíte na autorádiu a můžete se začít nerušeně muchlovat na zadních sedadlech svého Chevroletu. A k tomu vám pustí ty nejroztodivnější před-znělky, pauza-znělky a zá-znělky (…Hey Folks, It’s Intermission Time…). Co víc chtít? Kvůli nástupu VHS kazet však šla drive-in kina časem do kelu. Nicméně se prý teď začíná rozjíždět DIY hnutí guerilla drive-inů. Ještě o tom zkusím něco zjistit.
Video s láskou věnováno všem kuřákům a milovníkům retra.
Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…
Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.
204 minut. Tak dlouho zhruba trvá jedna cesta vlakem z Prahy do Otrokovic nebo jedno líčení u chorvatského soudu. A taky jeden z nejlegendárnějších bollywoodských filmů z roku 1975.
Dobře, to přirovnání k soudu je trapně prvoplánové. Ten vlak už ale ne. Všechno to totiž začíná scénou na opuštěném nádraží kdesi uprostřed Indie. Rádžasthán? Maháráštra? Nebo snad Arizona? Texas? Colorado? Není to vlastně jedno? Tohle je totiž curry western, hombres. Sholay. Šólé. Plameny. Poctivá kovbojka se vším všudy. Juliu Borisoviči Brynnerovi závistí padají poslední zbytky vlasů. Kam se hrabe Sedm statečných. Tady na bandu padouchů stačí dva. Dharméndra a Amitábh Baččan. Vlakové honičky, rvačky, střílečky, zpěvy a tance, uhýbání střelám jako v Matrixu, spravedlivá pomsta, šťastný konec. Pravda a láska vítězí nad lží a nenávistí. A k tomu ta scéna s mincí. A ta písnička…
