Vágus, ten tvrdý chleba má

17 Jan

Člověk se může nechat snadno oklamat zdáním, že být reportérem Vágus.cz je ta nejpohodovější, nejpříjemnější a nejvíc „Big Lebowski style“ práce, jaká může být. Následující příhoda z dnešního odpoledne svědčí o tom, že i vágus tvrdý chleba má, a že touha přinášet svým zevelským souputníkům čestvé informace ze světa nádražních restaurací občas vyžaduje pevné nervy a nejméně středně velké požehnání od knjaze Miloše.

Tedy, dnes dopoledne jsem na přijímačky fotil Mášu – nacvakal, sbalil saky paky a vyrazil na vysočanské nádraží směr Hradec Králové. Idea byla taková, že si cestou dopřeju krátké intermezzo v Lysé nad Labem, kde poobědvám a nafotím si místní vyhlášenou nádražku, abych mohl sepsat pořádnou food kritiku.

Posadil jsem se do tepla ke kamnům, objednal kofolu a katův šleh a otevřel si knížku; nádražní selanka, venku byla kosa a jezdily tam vlaky, já seděl v teple s točenou kofolou za deset a s vyhlídkou dobré krmě před sebou.

Žádná idylka nevydrží dlouho, protože by si jí pak člověk nevážil, nebo jednoduše proto, že osud je cynická svině.

„Čau, můžu si přisednout? Potřebuju zásuvku, nabít si mobil,“ stál nade mnou a říkal mi nově se objevivší týpek. Takový ten maloměstský rádoby macho, vizáž Hurvínkova staršího zlého bratra, v červené šusťákové bundě, náušnicemi v levém uchu (podle staré vesnické a sídlištní poučky, že v pravém ji nosí jen teplí hoši – fakt si to ti lidi myslí, nekecám), s účesem á la opatrný nácek a samozřejmě barevným a nechutnou popovou píseň hlasitě hrajícím mobilem v dlani.

„Jo, sedni si. Počkej, pustim tě.“ Přesunul jsem věci a chtěl zase číst a tiše drážně kontemplovat, ale už jsem nedostal příležitost. Typ proti mně byl jeden z těch, které byste chtěli popsat „co na srdci, to na jazyku,“ ale zároveň tušíte, že je to u nich spíš obráceně, nejprv na jazyk a pak možná někám dál; pořád mi něco říkal, tumloval do mě, mlel. Vždycky, když jsem se zadíval z okna a zahloubal, přišel s něčím jako:

„Ty vole, co to máš za hodinky, ukaž, můžu se podivat.“

„No jo, podivej se.“ Chtěl jsem být aspoň trochu slušný, říkal jsem si, že přece nemůže za to, že jsem asociál.

„Pěkný. Kámoš nosí na ruce hodinky, vole, za tři čtvrtě mega, normálně. Hele, rolexky, úplně vobyčejný, nic to neumí, a vypláz‘ za to čtyrista tisíc. Takže teda ne tři čtvrtě mega, ale čtyrista tisíc.“

„Hm, fakt? A k čemu je to dobrý?“

„No, tak jedny dal mladšímu bráchovi k vánocům, viď. Normálně jako dárek, vole, rozumíš. Pak má eště jedny navíc, já mu řikám: Co s nima budeš dělat, a von: Chceš je? Dej mi padesát klacků a sou tvoje, tak mu řikám: Ty seš čůrák, viď, ty vole.“

„Tak fajn, no. Hele, budu muset jít. Měj se pěkně,“ pokusil jsem se o úsměv a odporoučel jsem se s ideou, že si ve zbylém čase radši koupím sušenku a skousnu si ji na perónu.

Koupil, skousnul, nastoupil do vagónu a uvelebil se v osamělém coupé. Otevřel si knížku.

V tu chvíli se rozlítly dveře a on vpadl za mnou.

„Nazdar, králi. Ty vole, tak tady jedeš, já jedu do Poděbrad. Akorát sem si nestih‘ koupit lístek, už šla průvodčí?

„Hele, eště ne.“

„To je divný, kurva.“

Měl v uších sluchátka a nic na světě mu nebránilo nahlas si zpívat. Pro upřesnění, nahlas si zpívat Avril Lavigne.

„…hej, hej, jů jů, aj vont tů bí jór grrlfénd…“

Říkal jsem si, že jsem asi natrefil na obecního idiota. Sukovici na něj.

V Nymburce zatáhl závěsy, roztáhl se po sedačce a předstíral, že spí a chrápe, aby si nikdo nepřisedl. Řekl jsem si, že je to prostě vůl. Ale on měl jiné úmysly, a jasně, asi už tušíte, jaké.

Když zastavil vlak v Poděbradech, řekl mi:

„Hele, tak zdar, musím jít. Měj se, vole, užívej,“ zvedl se a ťuknul si se mnou na rozloučenou pěstí o pěst.

Udělal tři kroky, otočil se a ve dveřích mi hrábl po brašně s foťákem, kterou jsem měl usazenou po pravici. Prolétlo mi hlavou: Moje fotky na přijímačky, moje fotky z nádražky, ne! Rychle jsem zareagoval a čapnul brašnu z druhé strany. Vrazil mi volnou prudkou facku přes čelist.

„Pust to, vole, dělej.“

„Nepustim, vypadni.“ Nikdy nevím, co v takových situacích dělat, nesnáším násilí, ale takhle odevzdat svůj milovaný foťák, navíc jemu! – to nepřipadalo v úvahu. Zároveň jsem nemohl nic dělat – měl jsem volnou jenom jednu ruku, kdybych se mu pokusil vrazit do čelisti, neměl bych se jak bránit. Kdybych pustil brašnu, utekl by mi s ní. Kdyby mě srazil na zem, mohl by mi sebrat nejen můj starý a milovaný mechanický Nikon, ale i digitál, který jsem vezl v druhé brašně.

Vrazil mi další. Jemu o nic nešlo.

„Pusto, nebo si sednu a bude to horší…!“

„Ty vole, vypadni. Běž, fakt, vyser se na to.“

„Tak já si sednu!“

„Prosim tě, běž,“ zkusil jsem to, nevím proč v takovou chvíli, po dobrém.

Usadil se proti mně. Díval se mi do očí, já do jeho a čekal, co bude. Zřejmě rozmýšlel situaci. Po pár vteřinách toho zvířecího pohledu usoudil, že bude asi jednodušší prostě okrást někoho dalšího, třeba to půjde líp.

„Máš štěstí, zmrde!“ zařval na mě a vyběhl z vlaku, byl úplně rozčilený a nasraný.

Myslím, že stejně nasraný by byl i za situace, že by se mu loupež podařila a on by pak někde na nádražních záchodcích zjistil, že ukradl starou mechanickou mašinu, kterou mu žádná zastavárna nevezme za víc než za pět, možná osm set na ruku.

Být reportérem Vágus.cz je zkrátka práce plná nebezpečí a dobrodružství. Ostatně, Indiana Jones taky chodil rád oblečený jako vágus…

2 Responses to “Vágus, ten tvrdý chleba má”