Se s tím smiřme. Pro jednou prostě na dovolené v Gruzii nedostaneme to, co chceme. Řidič maršrůtky nám nekoupí moroženoje a majitel restaurace nám nepošle ovoce s banánem vyřezaným do tvaru delfína na účet podniku. Tahle bouřka nás nemine. Jsme dva tisíce metrů nad mořem a nejbližší vesnice s čačou je desítky kilometrů daleko. Přestávám balit tortilly s postní majolkou a začínám balit piknik na vrcholku hory v národním parku Bordžomi-Charagauli, přes který se ženou mračna dramatická jako můj obličej, když se v mém okolí objeví další sbírka plastových víček. Tohle na instáči prostě dobře vypadat nebude.
Během naspídovaného stavení stanu křiknu na Matěje, že mám strach z bouřek. Vrací mi to hned, jakmile se setmí. „Ještě jsem to nikomu neřekl, ale dost se bojím tmy,“ vyoutuje se Matěj, když kolem našeho stanu prochází asi veverka, v našich představách spíš dinosaurus. A tak na sebe po zbytek noci dál přenášíme své strachy a meditujeme nad představou nádražky, kde se najíme před odjezdem električky, která nás poveze druhý den navečer z Bordžomi do Tbilisi.
Po probuzení už nás čeká jen bouřka v plastové láhvi, ve které si mícháme rozpustné kafe a těšíme se na vlastní bydlení, které si budeme moci koupit, když si v horách odříkáme avolatté a nejíme avotousty. Ten den ještě jednou zahřmí, a to pod koly stopnutého meďáku, který během cesty do města na prázdné silnici závodí sám se sebou. Řidič Irakli se nás pokouší ohromit zlatým Kájou, jehož Popelkový cajdák Kdepak ty ptáčku hnízdo máš se díky špatnému ruskému dabingu dostal až na Kavkaz a Irakli na něm zkouší, co jeho soundsystém utáhne. Smrt v autě přestává vypadat jako tak špatný nápad.
V Borjomi se nám Irakli omlouvá, že nás nemůže vzít až do Tbilisi. My mu ale odpouštíme, zážitkové spolujízdy stačilo. My se stejně třeseme na vlak a nádražku. Bordžomi nádr ale nevykazuje znaky existujících železničních spojů. Žádné informační cedule, žádná nádražní budova. Místní bláznivý šotouš aka kouzelník Zababa kyne na každou projíždějící mašinku a atmosféra nádraží připomíná dopoledne všedního dne v železničním muzeu v Lužné u Rakovníka. Míjíme kouzelníka Zababu a pokračujeme po nástupišti, které volně přechází do depa. Monstrmašina na odhazování sněhu je obdivuhodná, stejně tak úzkorozchodná dráha s kukuškou, ale existenci vlaku do Tbilisi nic nenapovídá. A tak se dál procházíme depem a míjíme pracovníky dráhy, jejichž životním stylem je dovolená. Nakonec se ptáme svářečů v hale a dostáváme uspokojivou odpověď, že vlak do Tbilisi přece odjíždí každý den v 16.50. Jucháme si a vydáváme se na další misi. Najít nádražku.
Vedle nádru stojí hala. Vevnitř ale není sklad, nýbrž tržnice. A v tržnici nejsou jen stánky, ale i restaurace. Nádražka Restaurant Mukhambazi. Do břicha nádražky vede labyrint. Předsíň, dlouhá chodba a pak ještě jedna předsíň. Vábí nás gruzínská šašliková hudba a bujaré hlasy. Jakmile však místní party spatříme, zakazujeme se na ni dál dívat a jakkoliv se štamgasty interagovat. Mohl by se totiž stát, že od nich dostaneme nějaký ten litřík vína a náš odjezd by se zpozdil o party, kocovinu a jeden den. Pro jistotu si sedáme za sloup, abychom na ně neviděli a nezáviděli jim.
Obdivujeme, jak se podařilo provozním nádražky tovární halu polidštit. Bílé ubrusy a svatební balení židlí, záclonky a snížený strop. Lidská tvář továrních prostor na jedničku. Zásuvka hned vedle nás. Repráky hír.
Objednáváme pivo Natakhtari, které od pivolabužníků na ratebeer.com dostává jako pivo vonící po plastu, slámě a zvratcích velice nízké známky. K pivu si přiobjednáme turecké kafe. „A co máte bez masa?“ myslíme na klimatickou změnu. „Myslím, že nic,“ překvapuje nás vrchní. „A co salát s rajčaty a okurkami a chačapuri?“ zkoušíme štěstí. „Jo, to samozřejmě máme,“ dívá se na nás překvapeně velitelka nádražky. „To přeci mají všude,“ dodává. I když si vrchní nedokáže představit svět bez masa, potěšila nás. Jídlo bylo vynikající. Myslím, že nikdy předtím jsme celé chačapuri nesnědli.
„Odkud jste? A jakou muziku posloucháte? Co vám mám pustit?“ objevil nás za sloupem jeden ze štamgastů. Přehrabává se hromadou cédéček a ty, které neladí jeho hudebním preferencím, mizí pod stolem. Svou lásku k trackům podtrhuje vrávoravým tancem. Vzápětí přichází to, čeho jsme se báli. Pozvání na víno a prosba, ať jedeme až druhý den. Má vůle je slabá jako Petra Paroubková v očích jejího manžela. Obzvláště v Bordžomi, kde se stáčí minerální voda, která je pátá na seznamu exportních položek Gruzie a která léčí kocovinu. Kocovinová voda Borjomi mi vždycky říká „neboj se, spolu to zvládneme.“
Ale my se bojíme a jdeme hledat vrchní, abychom mohli zaplatit. Ta však nikde není, proto prosím paní v kuchyni, zda by ji mohla zavolat a připomenout jí, že mají v restauraci hosty. Vrchní za chvíli přijde, platíme necelé dvě stovky a odcházíme na perón. Čekají nás čtyři hodiny ve vlaku na trase, která jde zvládnout autem za dvě hodiny. Ale za 18 Kč, s povolením kouřit v kabině mašinfíry a postsovětskou avantgardou vůkol je to jak z neomarxistického snu. Do vlaku si bereme jídla, jako by cesta neměla nikdy skončit. Tak jako, když jsme stanovali u řeky a kamarád Anton na zvídavý dotaz místních, kdy plánujeme odjet, odpověděl „děkujeme, nikdy.“ A tak to mám v Gruzii se vším.
