Nausea naučila Dalibora housti
Sudety dodávají na trhu s nemovitostmi sebevědomí i nám, absolventkám sociálních studií. Ne všude v Sudetech však stav opuštěných budov soupeří o poslední místo s domečky z palet Zdeňka Macury. V Liberci, kdysi největším německém městě českých zemí, se dá pořídit 1+kk i za 2 miliony. V těchto Sudetech by seriál Pustina nenatočili, tyhle Sudety jsou dobré akorát tak pro Rudiše.
Continue reading “Ještěd: Nejvýše položená nádražka v Česku”
Když rapová dvojice Supercrooo pořádá v tracku Fotky z novin nábor talentů do porna, Dáda Patrasová je adept číslo jedna. Když v roce 2012 pořádal svůj nábor talentů do gruzínské politiky nejbohatší Gruzínec a Tonda Blaník zákulisní politiky Bidzina Ivanišvili, nechává lízat kameru zbožňovanému fotbalistovi Kachovi Kaladze. Po volbách ho za skvělou anální jízdu přečaruje na ministra energetiky a v roce 2018 se Kacha stává nejen hvězdičkou blýskavou instagramu, ale hlavně starostou hlavního města Tbilisi.
Nádraží Budapešť Keleti zůstává panenské. Nebylo poskvrněno rukou developera a nádražkám to tuze svědčí. Díky absenci nadnárodních řetězců by si zasloužilo ochrannou známku královny popu „like a virgin“. Developerovo nejdete o několik kolejí dál v krabici nákupního střediska, které oplývá estetikou Škody Forman. Na nákupy věcí, které nepotřebujete, jděte tam. Poklonit se bůžkům pohodindy, bufíků a čekání do nádražní budovy.
Continue reading “Baross Étterem, Keleti pu: Královna nádražek z Budapešti”
Tahle srpnová noc v Zugdidi byla příliš krátká a následující letní den příliš horký na to, abychom šli spát. Dopujeme se rychlými cukry z čurčchely, gruzínské falické odpovědi na Snickers, bereme tágo a za deset minut jsme na konci té nejslepější gruzínské ulice. Upocený taxikář Zviad, který věří tomu, že díry v karosérii jeho meďáka postupně transformují v kabriolet, si může být jistý, že i přes nízkou kvalitu jeho vozu se s ním svezeme i zpátky. Dál za řeku Enguri se totiž bez víz nedostaneme. Zbytky energie investujeme do přemlouvání strážných na gruzínsko-abcházské hranici. „Jak daleko můžeme jít? Kde přesně vede hranice? A proč mě tam nepustíte, když jsem se narodila v Abcházii?“ zkouší to na mladé kluky z pohraniční policie moje divoká kámoška z Tbilisi, která musela kvůli násilí na počátku 90. let se svou rodinou z Abcházie utéct.
Continue reading “Zugdidi: Místo, kde nabereš celoživotní zpoždění”
Se s tím smiřme. Pro jednou prostě na dovolené v Gruzii nedostaneme to, co chceme. Řidič maršrůtky nám nekoupí moroženoje a majitel restaurace nám nepošle ovoce s banánem vyřezaným do tvaru delfína na účet podniku. Tahle bouřka nás nemine. Jsme dva tisíce metrů nad mořem a nejbližší vesnice s čačou je desítky kilometrů daleko. Přestávám balit tortilly s postní majolkou a začínám balit piknik na vrcholku hory v národním parku Bordžomi-Charagauli, přes který se ženou mračna dramatická jako můj obličej, když se v mém okolí objeví další sbírka plastových víček. Tohle na instáči prostě dobře vypadat nebude.
Tbilisi bylo toho dne modřejší než Okena. Televizní věž, gruzínská odpověď na Eiffelovku, se rozzářila odstíny tartrazinových limonád. Počet evropských vlajek ve veřejném prostoru napovídal tomu, že Gruzínci vlajky dostávají poštou spolu s letáky. Jenže v Gruzii nevedou schránky. Obyvatelé Gruzie jen měli radost z bezvízového styku se státy Schengenu, těšili se na eurovíkendy a budoucnost bez Ruska. Oddechnutí, jako když ti tvůj gruzínský kluk slíbí, že své mamce neřekne, že už nejsi panna. Tenhle den byl prostě stvořený pro lásku. Namísto mého milého ale v kuchyni čekaly flašky červeného gruzínského saperavi, se kterým jsme si taky slíbili při sobě stát v dobrém i zlém. Láhve však prázdné, postel vedle mě taky, návštěva nádražky pro mě tedy byla jasná volba.
Continue reading “Tbilisi: Chcete nádražku? Dostanete lásku!”
„Příroda si ho vzala!“ – tak hřmí Gruzínec nad hrobem toho, kdo pod vlivem alkoholu skončil i se svou Ladou ve škarpě pod Velkým Kavkazem. Nádražkový duch v Sofii je stejně mocný jako gruzínská příroda, i když jsme v Bulharsku. Fungl novou budovu, jejíž rekonstrukce skončila v roce 2016, si tamní nádražky prostě vzaly.
Zatímco marrakéšská vlaková nádražka vypadá, jako byste stočili koleje do Vaňkovky a zakleli marockou střední třídu touhou po čistých záchodcích, ta autobusová ve Ouarzazatu (či Warzazátu) se zhmotnila z mokrých snů spasitelů z konferencí o veřejných službách. Design zaměřený na člověka tady nakládá jak Maroko Západní Sahaře v sedmdesátkách.
Pokud chcete lásku, tak si pro ni jděte příští týden na recenzi marocké alfa samčí autobusové nádražky, vy píče. A pokud jste z Brna a neznáte Bouchací Šrouby, čtěte článek o nádražce tak nicotné, že nemá smysl o ní psát dál.
Continue reading “Marrakéš: Nádražka tak nahovno, že by se o ní nemělo psát”