Zatímco marrakéšská vlaková nádražka vypadá, jako byste stočili koleje do Vaňkovky a zakleli marockou střední třídu touhou po čistých záchodcích, ta autobusová ve Ouarzazatu (či Warzazátu) se zhmotnila z mokrých snů spasitelů z konferencí o veřejných službách. Design zaměřený na člověka tady nakládá jak Maroko Západní Sahaře v sedmdesátkách.
Rituál na vstupu do nádražkového lunaparku se blíží zážitku z hamámu. Přivítají vás kluci z fotobanky v hezkých uniformách, s místenkou vám prodají i důvěru v místní autobusovou dopravu, zbaví vás obtěžujících zavazadel a vyzvou ke vstupu do nádražkové oázy.
Zapomeňte na diktát reklam, které napomáhají vykořeněným turistům cítit se kdekoliv na světě jako doma. Na autobusovém nádraží v Ouarzazate na blaho cestujících přes monstrózní skleněnou kancelář dohlíží přednosta autobusové stanice. Jeho napomádované vlasy a telefonující póza jakoby vypadly z fotobanky manažerů středně velkých firem. Jeho ouarzazatskou předvádějící se identitu utužují holywoodské představy o filmech, ve kterých by se mělo objevit něco jako „orient“. Mnohá existenciální mrzeníčka hrdinů, ke kterým dochází při střetu výdobytků jejich civilizace s opravdovostí pouštních kmenů, se natáčela na pozadí kulis ouarzazatských filmových ateliérů. Od Kleopatry přes Ježíše po Lawrence z Arábie. Napříč historickými obdobími, etnickými skupinami a lokálně dominantními drogami libovolně prochází stereotypní představy prince z Persie a vypravěčky Šeherezády. Místní se svým katalogem předsudků před turisty pyšní a hrdě přezdívají svému městu Ouallywood.
Na filmové štáby je rozhodně vybavena i nádražka v sídle soukromé přepravní společnosti CTM. „Hladové okno přímo do čekárny!“, zaplesá mé vágusí srdčíko. Strkám hlavu do útrob bufetu jako v řadě na párek na vsetínském gymplu, kde první nakupoval vždy ten nejprůbojnější spratek. Skrze les nabídky levných cigaret vidím, že břicho bufetu končí barem, za kterým se rozprostírá kýčovitý interiér. Za pár sekund visím na baru a objednávám degustační menu. „You want to have it up?“ ptá se roztomilý pikolík. OMG, druhé patro nádražky! Orgasmus!
Přede mnou se otevírá druhé patro zevlovacího blahobytu. Jančura by se sem měl vydat na zkušenou. Po pravici se nachází multifunkční sál, jehož velikost a vybavenost vám okamžitě umožní založit politickou stranu nebo uspořádat rozjímání na návodem na život podle Jaroslava Duška. Ezo zažijete i na slunečné terase a tetelit se můžete nad fotografiemi Berberů v krojích, které dodávají folklórní element interiéru ve stylu Jednota. Na vše dohlíží od baru marocký král, který na fotografii pije čaj a doporučuje assortment vystaveného pečiva. Jídelní lístek jak vystřižený z hipster etno kavárny by z fleku ukojil brněnskou svatební hostinu. Autentičnost nádražky posilují všudypřítomné mouchy, které místním neustále dokazují, že i v poušti je život. A záchody? Ty jsou jako všude v Maroku jedna báseň, protože doplňují kobercovou modlitebnu a zároveň slouží jako umývárka před modlením.
„Superdlouhá hraná reklama na šampón proti vypadávání vlasů, to v té recenzi musí být!“ raduje se spolucestující Míša a táhne mě k telce, kde běží na stanici National Geographic teleshopping z Abú Zabí, ve kterém arabská odpověď na Horsta Fuchse sehrává mimoděkářský rozhovor o vypadávajících vlasech stejně přesvědčivě, jako když Enrique Iglesias zpívá o lásce.
Vše je, jak má být, realita je zase o krok před námi. Na karbanátky, smaženky a pivo jsme při návštěvě ouarzazatské nádražky pomysleli jen jednou. Nejvyšší hodnocení na škále kvality marockých nádražek!