Sudety dodávají na trhu s nemovitostmi sebevědomí i nám, absolventkám sociálních studií. Ne všude v Sudetech však stav opuštěných budov soupeří o poslední místo s domečky z palet Zdeňka Macury. V Liberci, kdysi největším německém městě českých zemí, se dá pořídit 1+kk i za 2 miliony. V těchto Sudetech by seriál Pustina nenatočili, tyhle Sudety jsou dobré akorát tak pro Rudiše.
Ten do hotelu Ještěd, nacházejícím se ve futuristickém televizním vysílači, umístil děj románu Grandhotel. Zapomněl v něm ale vyzdvihnout ten nejdůležitější fakt a to, že je restaurace ve vysílači nejvýše položenou nádražkou v Česku (nachází se 1012 m.n.m.). Lanovku na Ještěd totiž provozují České dráhy. Při kupování jízdenky na cestu do oblak se tedy chlubíme svým členstvím ve fanklubu ČD a vytahujeme In Karty 50.
Lanovou dráhu lemují hned čtyři nádražkové svatostánky, jeden dole a tři nahoře. Výlet na Ještěd by se tak mohl stát velkolepou tour de nádražky. To bychom ale s sebou nesměli mít pětiměsíčního kojence. „Dáš si se mnou pivo na půl?“ ptám se svého partnera a snažím se tím tenhle fakt obejít. „Pivo na půl přece nemůže holkám z Valašska uškodit,“ odpovídá Michal a kupuje na půl hned dvě piva v plechovce, aby v alkoholu otupil svůj strach z výšek. Když se mi po několikaměsíční abstinenci začíná během cesty lanovkou točit hlava, taky to svádím na akrofobii.
Bufet u spodní stanice lanovky je vybaven nejen nápoji a pochutinami, ale i suvenýry. Kdybyste se v bufíku náhodou rozparádili, můžete si pohledy a magnetky koupit tady a doma ani nepoznají, že jste se opili a skončili na záchytce. My ale nahoru musíme, čekají nás totiž dvě noci v tamním grandhotelu. A doufáme v noci poklidné. „Tady bych chtěla otěhotnět!“ napadlo mě bláhově pár roků zpátky, když jsem vysílač poprvé navštívila a kochala se tímto drahokamem veřejných architektonických soutěží. „Hlavně tady neotěhotnět!“ připravuji manžela na to, že jeho nejintimnějším zážitkem na hotelu budou společné sprchy a wc na chodbě k pokoji typu economy.
Na horní stanici lanovky jsou hned tři nádražky různých cenových kategorií. Bufet, Bistro 1012 na ochozu vysílače a samotná restaurace. Nádražkový pub crawl by mohl pokračovat. Nora ale vstávala v šest ráno a my se spíš než na piva těšíme na to, až zajde slunko a nebude trapné jít spát. Jako unavení rodiče se loučíme s panáky v bufících a vyrážíme na luxusní večeři do nádražkové perly první cenové kategorie.
Po cestě nás uhrane televize, ve které se na záběrech z roku 1973 šestadvacetiletá Helenka Vondráčková během otvíračky Ještědu točí v závěsném plyšovém křesle. Na první pohled normalizační Too hot to handle, na druhý klasický papalášský večírek. Můj námět na reality show o Helence a sexy horolezcích z okolí Liberce, kteří odolávají fyzickému kontaktu, rozeženou mraky potu z tesilových kváder členů národního výboru, kteří se objevují na dalších záběrech. Požírají chlebíčky, kaviár a tlusté liberecké párky. Vodku a gruziňák zapíjejí pivem a sovětským šampusem. „Mám hlad,“ pronášíme s Michalem současně. Odtrhneme se od obrazovky a pokračujeme po schodech do restaurace.
Kam se hrabe slavná veverka, zarámovaná v hodinách vsetínské nádražky, na Spád meteoritů Brychtové a Libenského! Jsme omámení sklářským veledílem, zhmotněným technooptimismem a věříme v člověka, který obřím skleněným zrcadlem umístěným na oběžné dráze odstíní globální oteplování.
Usedáme nad oblaky, objednáváme si večeři, a dál sníme o lidské nepřemožitelnosti. „Něco tu smrdí,“ otočím hlavu za zdrojem pachu a zírám na plamen, proskakující slavnostním prostíráním uprostřed našeho stolu. Nora už se na naše naivní snění nemohla dál dívat a kusem látky, přehozeným přes svíčku, ukončila naši romantickou večeři. Smradem pálícího se ubrusu nám připomíná záměr postavit uprostřed jejího rodného města Vsetín spalovnu odpadu. „Asi jsme měli jít spíš na tatranku do bistra na ochozu,“ shodujeme se, jakmile dofuním a slezu z hořícího prostírání, které jsem mrskla na zem a po kterém jsem v módu medvědice, chránící svá mláďata, fanaticky šlapala. I když jsme si do mobilů nainstalovali aplikaci Chůvička, do baru se už v noci neodvážíme.
Ráno si hoteloví hosté mohou ke snídani dopřát panáka slivovice. Anebo klidně celou láhev. Stojí tam vedle automatu na kafe totiž celá. Pěkný zvyk, který tady zaváděl už možná Štrougal s Husákem.
Snad zůstane Ještěd i po plánované rekonstrukci kolébkou víry v lidstvo a nepůjde do háje jako většina nádražek v Česku, jejichž mateřská nádraží prošla rekonstrukcí. Snad to Jiří Krejčík nepodělá.
