Náhoda a přítel google tomu chtěli, že jsem se tuhle proklikal až na tuhle stránku. Předpokládám, že každý uživatel internetu asi bude znát databázi imdb.com. Při zhlédnutí tohoto encyklopedického veledíla ale nejspíš dostane chuť vrátit řidičák. Stránky imcdb.org sice nevynikají žádným nápaditým designem, ale o ten tady nejde. Velorex z Vrchní, prchni, rozstřílená Dačka (pardon, Renault 12) ve Flic ou voyou, tříkolka z Mr. Beana, Kit z Knight Ridera. A samozřejmě i Upír z Feratu a Electra Glide in Blue. Všechno to tam je. Filmoví a automobiloví fanoušci, TOHLE jsou stránky, na kterých strávíte mládí.
A abychom tu měli i nějaké veselé video, přidávám své oblíbené. Maďarsko, Barkas a Schumacher. Co chcete víc?
K pornokomiksu mám vřelý vztah, pěstovaný už od dětství. Dodneška si v ostrých obrysech vzpomínám, jak jsem se dostal k prvnímu takovému sešitku s kreslenými prasárnami.
Kdybyste chtěli korunovat město s nejbídnějším kulturním životem v Česku, museli byste to vzít od východu a od konce abecedy. Nevím, jestli se tam někdy vrátím. Pepek se vrátil. Do města, kde vlastně ani není náměstí. Do města, kde lišky dávají dobrou noc a záhony před barákem vám ožírají srnky. Do města, kde teprve pochopíte smysl pojmu industrial. Do města, kde teprve nedávno konečně postavili sochu Janu Baťovi. A další pozapomenutí zlínští velikáni IdeaFatte vydávají na konci února novou desku.
Jsou tady Vánoce. Do okna vám suše a bez mrknutí civí Sneško Belić, vy zíráte do počítače a s vypětím veškeré mozkové kapacity rozmýšlíte, jestli je dobrý nápad jít na kilo salátu a cukroví večer chlastat. Ale pojďte zkusit ještě nahodit záložní agregáty, doposud neztracené pod hladinou majonézy… pojďte si maličko zavzpomínat. Můžu vám za to slíbit sladkou odměnu, pláž a nejkrásnější slovanské děvojky. Jen chvilku trpělivosti.
Píše se rok 1997. Eso i jiné české hitparády bourají neprve No Doubt, pak američtí hezounci z Backstreet Boys, ty sesadí pro změnu australští smooth-faces Savage Garden, které nakonec v prosinci stejně porazí Nick, Howie, Brian a A.J., protože jsou přeci jen pohlednější, je jich víc a jejich promoklé košile mají ještě o něco nižší gramáž.
Krom toho poprvé do rádií vniká nový hudební styl, doposud známý jen mezi graffiťáky a pár nadšenci. Hip-hopová formace Chaozz diktuje o úpadku televizní zábavy, a to způsobem, že všechny děti před obrazovkami hýkají nadšením.
Mezitím o pár set kilometrů dál, ve Svazové republice Jugoslávie, znají hip-hop jen o chvíli kratší dobu, než černoši z Bronxu. Rap a beaty jsou pro ně v polovině devadesátých natolik samozřejmé pojmy, jako byl Zlatý slavík pro Gotta, Bílou a Olympic pro nás.
Z tohoto dnes již oldchoolu jsem pro vás vybral svoji oblíbenou černohorskou dvojici Monteniggers. Už sám název dává tušit, že tady se nebudou řešit žádná vážná sociální témata, a zároveň se tím tak trochu zavazují, že jim to bude šlapat aspoň způli tak, jako opravdovým niggaz z New York City. Posuďte sami, zda závazku dostáli a zatlačte slzu společně s otázkou, proč musíme být ve všech hudebních trendech sto let za opicemi.
Prořídlé mastné vlasy schované v kulichu, půl roku nestříhaný vous. V galerii mých oblíbených hudebních umělců tentokrát dostává slovo pravý vágus.
Tim Holland se činí. Dřív jako Mansbestfriend, teď už jen jako Sole, a poslední dobou hlavně s kapelou Skyrider Band. Pokud si zrovna nelistuje v knihách Slavoje Žižka, nahrává jako divý a většinu toho dává volně ke stažení. Napřed EP Battledields, pak LP Plastique a nakonec i první protiobamovský hiphopový beef My President, ve kterém říká, že nechce mít v Bílém domě žádného černého republikána. A minulý týden mi od něj přišel spam, že vydává svůj první mixtape s názvem Nuclear Winter. Hostují Ceschi, Astronautalis, Bleubird a další čeládka. Jak se tak dívám z okna, tohle bude pěkně horká zima!
Přiznávám, zase je to někdo z Anticonu. Ale já tenhle label prostě zbožňuju. Příště už snad sáhnu někam jinam.
Loni jsem si speciálně kvůli jejich koncertu naplánoval návrat z Indie. A dobře jsem udělal. Takovou čočku jsem nedostal ani od pana učitele Černotíka na školním výletě. No dobře, trochu blbé přirovnání. Na tyhle pány totiž nemá ani Chuck Norris. Oktopusův vytřeštěný kukuč, Dälekovy mantry o černém Ježíšovi a takový zvukový bordel, že by mi po něm ušař asi předepsal ještě jedny prášky na hlavu. Na jaře jsem místo vykrývání jejich dalšího úderu zvracel antibiotika. Tentokrát už si je ujít nenechám. Tuhle kapelu mám totiž fakt rád. Jasně, vrchol večera by měli být Isis. Ale to už pro mě bude jenom takový kytarový chillout. A že poslední dvě desky jsou slabší než ty první? Tak to je mi úplně jedno.
Ale proč vás s tím vším vlastně prudím? Protože tohle je něco jako testament. Je totiž docela dobře možné, že zítra večer v Akropoli vypustím duši. A propos, loni u nás Dälek hráli 11. 12., letos to bude 12. 11. Mám za tím tušit nějaké špatné znamení?
Pár fotek z loňského Matrixu najdete níže. A veselé historky z natáčení si můžete přečíst v Aranově článku zde.
Když jsme v tom odkrývání archivu, někdy v roce 96 jsme jeli s kapelou na koncert někam ke Kutné Hoře a spalo se tam u jednoho punkáče. V plechové krabici od sušenek byly cédéčka a jedno cele černé s devíti oranžovými šváby. (Nebo to byly vši?) CD nás uhranulo, protože tam byla podivná polská muzika. Bez názvu, jen černý potisk s devíti oranžovými brouky. Dlouho jsme vedli debaty, jestli to je jedna kapela, nebo kompilace, nebo co to je…
Před pár lety jsem věnoval několik večerů odkrytí záhady s pomocí internetu: Polská psychedelická skupina Apteka, album se jmenuje Menda… A je tam píseň o tom, jak povartegu zkurvisyna prezbrojil na amfetamina. Doteď nevím, co to znamená, ale deska kultovní.
Podzimní melancholie, kurva. Venku fekál a do toho tak akorát občasný výpadek proudu. Chce se mi vybrečet někomu na rameni, jenže nemám komu. A do toho vydávají novou desku Why? Proč? Proč zrovna teď?
Kluci Wolfovi se zase někam posunuli. Jestliže Alopecia se vám zažrala do hlavy, Eskimo snow zamrazí ve vnitřnostech. “Je to nejmíň hiphopová věc, se kterou jsem měl kdy co společného,” prohlásil Yoni Wolf v jednom rozhovoru. Nekecá. Žádná hiphopová linka, žádný rap. Akustický popík s nádechem folku a country. Křehký jako zmrzlý sníh pod nohama. A do toho ten cover! Na obalu minulé desky se proháněli koníci na obláčku, tady vás zase vítá pugét růží.
Sladkobolný kýč? Jo. Ale asi jako polské želé od Matouše. Září všemi barvami, chutná sladce, jenže okamžitě po pozření vám provrtá žlučník. A Why? zrovna tak. I wear the customary clothes of my time / Like Jesus did, with no reason not to die. To jen tak pro začátek. Chcete víc? And when I woke up / I woke up stiff and grey already / Posed in sleep by something / Half my cells made stone / Wrists and ankles crossed / At a vulnerable angle / And when I woke up / Well I woke up alone. To není želé. A tohle není kýč.
“To si snad děláte prdel!?” pronesl nešťastný zvukař a málem se rozbrečel. Pravda, s rozplácnutým mikrofonem, který jen tak tak přežil střet s vysokým čelem nahého zpěváka, už asi moc parády neudělá.
“On se normálně nesvlíká. To jenom když je opravdu povedený koncert,” kroutí hlavou rozčarovaný kytarista. Vystoupení Phoenix II na hradecké Flošně tuto podmínku splňovalo.
Adekvátní výrazivo došlo dokonce i redaktorce naší módní policie. “RESPEKT! Nic víc se k tomuhle říct nedá!” těžko hledá slova jinak protřelá specialistka na trendy. “Učte se!” radí alespoň čtenářům na závěr.
A my dodáváme, že další příležitost vyslechnout si trochu kvalitního politického heavy metalu budete mít už ve středu 23. září na 007. Copak si na nás pan Banán asi přichystá tentokrát?
O existenci tohohle týpka jsem věděl už asi rok, ale až tak mě nebral. Přednost měli jiní hip-popoví miláčci jako Why? nebo Subtle. Až někdy v létě jsem zjistil, že ho kluci ze Silver Rocket přivezou na 007. Tak jsem si konečně poslechl celou jeho loňskou desku Pomegranate a pořádně se zaposlouchal. Chyba. Nedá se toho zbavit. Tak že by dnes večer na Sedmičce?
