Malý košer cestovatel
Život je bílý dům…
To si takhle člověk vyrazí z Krasnojarsku na skály za městem (přírodní rezervace Столбы), pije čaj na prosluněných vrcholcích žulových věží, ale pak přijde okamžik, kdy se zkrátka toho čaje v močovém měchýři potřebuje zbavit. Jelikož odbočení z vyšlapané cesty znamená zapadnutí po pás do sněhu, nelze se v tomto případě vyhnout návštěvě místního “bílého domu”. Dobrou chuť, jestli právě obědváte!
Das ist meine Flasche, Scheisse! Ich bin Berlin!
Žádný čurák není tvrdší než život!
Slyšeli jsme, že prý máme dobrý reklamní slogan. Chyba lávky. Tenhle slogan vymyslel sám život. A na záchodcích v prvním patře hlavní budovy FF UK na Palachově náměstí jej zvěčnil někdo, koho zrovna osvítil knjaz Miloš. Zdalipak tam ještě tato hluboká životní moudra jsou? Nafotil jsem je někdy v září 2008. To jsem se asi fakt musel před státnicema nudit…
Prázdný guliver
Dnes zde máme lahůdku pro fanoušky Stanleyho Kubricka. Kdo jako první napíše do komentářů správné jméno filmu a bolavého orgánu, který se honosí názvem guliver, získává pívo! A nepodvádět! Kdo použije google nebo wikipedii, dostane sukovicí po palici!
Pěkné studijní odpoledne v Národní knihovně
Prapravágus
Myslím, že jsem objevil prapraváguse.
Fotka pochází tuším z léta roku 1996, kdy jsme vyrazili se 4.B gymnázia na poslední školní výlet… A jedná se o jeden z mých prvních filmů, které mi otevřely cestu do černobílého světa vývojky universal a papiru neobrom.
Prdlajs… léto 1994 to bylo, do hajzlu ty vzpomínky…
Prohrabávám fotky a posloucham Hlavsu.
Jak na kolovrátku
Ano. I Velký duch a Otec národa Móhandás Karamčand Gándhí chodil na velkou. Ku cti mu může sloužit fakt, že díky frekventovaným protestním hladovkám nemusel tuto nízkou činnost vykonávat až tak často.
Dejvická osvěžovna a úlevna
Dejvice i Bubeneč jsou kraj vágusům zaslíbený. Mají tu dvě skvělé nádražky, Ural, Kraba a nejdrsnější veřejné záchodky. Budova trafiky u zastávky na Kulaťáku slouží jako přístřeší nejrůznějším živlům, které si zde s chutí vykouří svou machorku a vypijí svůj krabicák, než se vydají na další potulky velkoměstem. To je však jen malá demoverze toho, co se skrývá v suterénu.
Klementinum
WC v suterénu Národní knihovny označil i její bývalý ředitel Vlastimil Ježek za nejšílenější záchody v Praze. Řekl to v rozhovoru pro časopis Týden na podzim 2008 a slíbil, že ještě do konce roku dojde k jejich opravě. Když jsem proto ve středu kráčel do Klementina pro knihu o hindské fonologii (sic!), krok mi svazovala nejistota, zda nevzal za své další kus mého studentského mládí…
Nevzal. Sociální zařízení ve vyšších patrech sice vypadají tak kultivovaně, že by se k nim rád přivinul i náhodně kolemjdoucí japonský turista, ale nenechte se touto Potěmkinovou vesnicí zmást. Leccos ostatně napoví i leták na dveřích varující před hrozbou žloutenky. Právem. V podzemí stále najdete záchodky, nad nimiž zaplesá srdce každého pravověrného váguse. Průkazku ke vstupu do knihovny zpravidla k jejich návštěve nepotřebujete, stačí se tvářit nenapadně. A pak už jen doleva dolů po schodech a nasávat plnými doušky estetický zážitek z kombinace vpravdě sociálních zařízení uprostřed krásného barokního komplexu.
