WágusLeaks 7: Hajný Robátko jako průkopník squattingu

V pohádkách coby žánru lidovém najdeme často silný subverzivní prvek, který ovšem komunistický režim ve večerníčcích vycizeloval do nebývalého lesku. Prostý dělný český lid bojuje tu proti zkorumpované radnici (O loupežníku Rumcajsovi), tu proti nepoctivému živnostníkovi (Jája a Pája), tu proti rozpínavému německému živlu (Krkonošské pohádky), tu proti mocenské zvůli ve zkostnatělé monarchii (O Kubovi a Stázině). Jeden seriál však zcela vybočuje z řady: O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi.

V čem se tedy tento večerníček o souznění člověka s přírodou tolik liší od ostatních? Pokud si již nevzpomínáte na děj, stručně jej nastíním. V prvním díle pan Kotrč vyhodí fořta ze svých služeb. Robátko si tedy s pomocí Josefky z chalupy založí vlastní les. Ale na čím pozemku? ptám se já. Lze s úspěchem pochybovat, že by chlum patřil bosé dívce z prostého stavení, s níž navíc feudál Kotrč jedná jako s poddanou. Jako mnohem pravděpodobnější se jeví varianta, že Robátko obsadil část nevyužívaných páně Kotrčových pozemků – zřejmě nejméně hospodářsky exploatovanou, neboť sem záhy migruje většina zvířeny. Kotrčovi zůstává v revíru pouze škodná, kterou poštívá na Robátka. Jenže myslivec získává na svou stranu i medvěda, krtky, lišku, ba i víly a vodníka. Majetkový konflikt a souboj o zdroje je postupně nahrazen konfliktem milostným a soubojem uražené mužské pýchy, Kotrč však nemá úspěch ani u Josefky, časem ztrácí veškeré spojence a nakonec je z lesa vyhnán.

A právě v tomto finále můžeme spatřovat největší rozdíl mezi Robátkem a jinými večerníčky. Předpřiposraná česká čeládka se zlému sudeťáku Trautenberkovi nikdy nepostaví, všechno za ně musí vyřešit až Krakonoš; Jája s Pájou vždy nechají Krkovičku dál vesele šmelit; Rumcajs neaspiruje na post jičínského starosty; Kuba se Stázinou sice pohrdavě odmítají církevní sňatek v kostele, respektují však císařpánovu autoritu (či alespoň sílu) a uzavírají s ním jakýsi pakt o neútočení. Robátko však dotahuje svou vzpouru až do vítězného konce a stává se jediným pánem celého polesí.

Pokud se však na tento příběh díváme optikou prostého třídního boje, narážíme na několik (ideo)logických rozporů: Robátko nezakládá žádný nový lepší svět ani společensko-ekonomickou formaci, nýbrž vytváří si vlastní autonomní zónu, kde žije v rámci pravidel světa stávajícího. Zůstává ve své pastoušce, nemá žádné mocenské ambice, koneckonců i k vyhnání feudála Kotrče byl doveden víceméně shodou okolností. Nemění se ani jeho vztah ke zvířatům (která zde skutečně nelze chápat jako metafory lidských postav, na to mají příliš povrchně vykreslený charakter). Vždy s nimi jedná jako první mezi rovnými a vsadil bych kožené jezdecké holínky, že je přinejmenším vegetarián, ne-li přímo vegan: když Josefka touží po drůbeži, Robátko ji považuje nikoli za hospodářské zvířectvo, nýbrž za domácí mazlíčky. Večerníček O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi je tedy zjevným návodem k nekonzumnímu stylu života a respektu ke všem živým bytostem; obsazení a zvelebení nevyužívaného lesa pak nelze chápat jinak než jako obhajobu squattingu.

Zajímavý je také vztah myslivce s jelenem. Někteří pozorovatelé jej analyzují jako latentně homosexuální, já se však přikláním k názoru, že Větrník supluje Robátkovi některého z rodičů. Svou hypotézu opírám o závěr třetího dílu: poté, co Josefka oba protagonisty vytáhne z oranice, hrdinové neděkují své zachránkyni; místo toho se navzájem obejmou. Když pak Josefka nabídne Robátkovi tu nejčervenější jahodu, hajný se nejprve podívá na věrného sudokopytníka, a teprve když evidentně zkušenější zvíře souhlasně kývne, dovolí si dospělý muž s infantilním příjmením pamlsek pozřít. Vše tedy nasvědčuje tomu, že hajný Robátko je nejen průkopníkem squattingu, ale i přerostlým Smolíčkem, českým Mauglím.