“To je supr, že jedeš pryč. Aspoň vypneš a pořádně si od všeho odpočineš,” záviděl mi Bojovka, když jsme u něj v pátek před odjezdem kalili na balkóně bráníky. Na to jsem mu odpověděl, že se tam taky možná definitivně zblázním. Když jsem se někde ve 4000 metrech pod Nílkanthem vysvlíkl a skočil do potoka vytékajícího z ledovce, vzpomněl jsem si na tento dialog a přemýšlel, kdo byl asi blíž pravdě.
Odpoledne přicházím do Badrínáthu. Blíží se konec sezóny a druhdy rušné poutní místo vypadá spíš jako ospalé lázeňské městečko v neděli po obědě. “17. listopadu se to tu celé zavírá a všichni se stěhují dolů do Džóšímathu,” vysvětlují mi v té nejzapadlejší putyce kluci Prakáš a Vidžaj, zatímco se po zemi prohánějí myši. Ale ty mi vlastně čile pobíhají i na hotelu v pokoji. Prakáš je až z Nepálu a do Indie prý přijel dělat číšníka proto, že se tady dá vydělat hodně peněz. Cestou z knajpy se dívám na partičku sádhuů hřejících se před chrámem u ohýnku a úplně to nechápu…