Tallinn

Estonsko je na Baltu takový předěl mezi postsovětským jihem a bohatým, ale strnulým severem. Pokud jedete z domoviny, můžete s přejezdem polsko-litevských hranic sledovat, jak se každou desítkou kilometrů přibližujete nordickému stylu. Ten se vyznačuje tímto:

Continue reading “Tallinn”

Durrës/Drač

Albánie je země protikladů, nastražených jakoby naschvál co neokatěji proti sobě. Kdybyste ji mohli potkat na ulici jako slečnu, klopýtala by po kočičích hlavách na vysokých podpatcích. Měla by svůdně tvarovanou siluetu pod přiléhavými šaty a v ruce by vláčela způli vypitou láhev rumu. Mrkla by po vás, a vy byste se nemohli rozhodnout, zda ta očka víc zrcadlí tabulky skla do duše nebo dno lahve. Tak se to s ní má. Mirë se erdhët në Shqipëria!

Continue reading “Durrës/Drač”

Specialita ve Fantově kavárně

Bylo by možné si jen těžko představit lepší místo pro odpolední meditaci při čekání na vlak, než ve Fantově kavárně. Obklopen vrcholnou českou secesí sedět u ochozu, pít pivo a sledovat mumraj zmatených turistů, veksláků a prohnaných vágusů.

Fantova kavárna by byla zkrátka Mekkou všech nádražních povalečů.

Fantova kavárna by byla místem, kam byste mohli pozvat svoji holku.

Fantova kavárna by byla jediná literární nádražka.

Continue reading “Specialita ve Fantově kavárně”

Metalácký humor – chraň Bůh!

Mnozí se o mně mylně domnívají, že jsem velkým fanouškem pokleslého metalu. Abych vyvrátil tuto fámu, představím dnes tu nejhorší metalovou kapelu, která kdy spatřila žár pekelný.

Ruská death metalová skupina Seducer’s Embrace (jakože Objetí svůdníka – to zní ještě docela dobře) se rozhodla vytvořit cover verzi slavné balady Nicka Cavea …jo, té s Kylie…, přičemž idea spočívá v tom, že ji celou postaví na dvou technikách metalového zpěvu. Nickův part bude veden jako grindový growl aneb zvuk záchodového zvonu. Sloky Kylie pak odzpívá death metalovým ječákem, což je hlas asi jako ožralá vágusačka na wilsoňáku, která dostane hysterický záchvat.

Dokonalý hudební impresi pak dolaďuje přizvaný host. Druhým zpěvákem není nikdo jiný, než týpek, který si říká Necrozaurus. Krom občasného hostování u spřízněných interpretů je leadrem kapely Horned NecroCannibals. Kam se na tohle hrabe Anal Cunt a Tampon Terrorizer? Aneb dekadence ve stylu metalových Kabátů kdesi v zapadlé putyce uprostřed ruských stepí.

Bez dalšího okecávání, vytvořit takovouto coververzi je zhruba stejně vytříbený nápad, jako udělat hip-hopový remix Kdepak ty ptáčku, hnízdo máš v maďarštině. …ale neudělal to Kája vlastně už?

THEY CALL ME THE WILD GORE!

Seducer’s Embrace – Where The Wild Roses Grow

Dvakrát mor, jednou GORE

Dnes představuji skupinu, která pochází z Žatce, říká si Šílený Řezník po anglicku a její frontman používá umělecké jméno Barbarud Hrom. Máte síly pokračovat? Fine, jedeme dál.

Tak tedy: česká kapela Maniac Butcher hraje již od roku 1992 a kromě B. Hroma se této hudební řezničiny účastní ještě Vlad Blasphemer se svými vpravdě pekelnými kytarovými party – můžete ho znát i z ostatních jeho projektů, jako jsou Detonator666 nebo Zlo. Duo ještě doprovází automatický bubeník, který (bohužel) žádné metalové jméno pravědpodobně nemá. 

Maniac Butcher hrají klasický black metal, což poznáte například podle toho, že běhají s bílým make-upem na líci a obouruční dřevorubeckou sekyrou v dlaních po středověkých rozvalinách a křičí u toho: “U-ááá!” Rovněž po textové stránce mají co nabídnout, a pokud by vám snad v něžném proudu medového hlasu Barbaruda Hroma nějaké to slůvko uniklo, pak vězte, že podle metalistické wikipedie Encyclopaedia Metallum jsou hlavními tématy řeznické poezie “Battles, Satanism, Victory.” How sweet!

Co dodat? Přeji příjemný poslech.

+ soutěžní otázka: Blackmetalisté se poznají podle bílého make-upu, kterým navozují dojem obličeje mrtvoly. Zpěvák Maniac Butcher ho spotřebuje víc, než jiní blackmetalisté. Proč?

Maniac Butcher – What’s Good For You, That Good Is

Když zdechlinu obalíte hnojem

Jan Cézar byl normalizační zpěvák, který si odbyl svých pět minut slávy coby jedna z atrakcí kabinetu Františka Janečka. Svůj comeback si prožil nedávno díky YouTube – kdosi totiž vyhrabal úryvek ze skvělého, bohužel již ukončeného hudebního pořadu Paskvil, kde tohoto Hamleta českého popu z recese představili o generaci mladším posluchačům a dali jim dokonce ochutnat jeho opus magnum, totiž píseň Vizitka.

Domnívám se, že se k vám tato perzóna již taky dostala, je toho teď plný internet, každý druhý blogger má odkaz na Cézarovu Vizitku na svých stránkách. Po právu, jde totiž o jeden z nejhorších podpažních výškrabků Františka Janečka, potažmo celé československé normalizační kultury. Nedá se to slovy ani popsat; pokud vás Cézarova nově nabytá sláva minula, určitě to hned napravte a podívejte se na to. Zpěvákův hlasový fond nastydlého Ondřeje Hejmy jde ruku v ruce se syntezátory patrně ruské provenience, je to zkrátka síla. Po poslechu budete mít pocit, že i Michal David není vlastně zas tak špatný. A Pavel Horňák vlastně docela ujde.

Skutečně jsem však nečekal to, že někoho napadne tento klenot slizu a hniloby vzít znovu do rukou a vytvořit jeho coververzi. Možná právě proto se to uskutečnilo, a to přesně 30. prosince loňského roku, kdy se rozhodla parta vesnických bigbíťáků vytasit Vizitku opět proti světlům reflektorů. Den před Silvestrem totiž skupina Škwor zahrála píseň „o tom bílým cáru“ v pořadu Souboj hitů na ČT1. Co říct víc? Titulek mluví za vše.

Tak za tohle člověk platí dvanáct set ročně – aby ho v prime time obšťastňovali Škwoři coverem Jana Cézara. To je cena šedesáti piv, se kterými se lze pobavit bez debaty líp, víckrát, delší dobu a rozhodně zajímavěji.

Škwor – Vizitka (Jan Cézar cover)

Zbustrované tóny zpod tlejícího listí

Nemusel jsem dlouho přemýšlet, čím otevřu novou rubriku Videostop. Volba byla totiž jasná, a při metafyzickém náhledu na věc už možná rozhodnutá dávno před tím, než vzniknul Vágus.cz. Nebo než jsem se narodil já. Nebo než byl stvořen vesmír.

Bez průtahů: naši novou video galerii úchylné, leč vážně myšlené hudby prostě nelze započít jinak než legendární českou lesní black metalovou skupinou Trollech. Popisek videa na YouTube hlásá, že jde o “eastern europe tree-hugging metal,” a já k tomu nemám už co dodat. Snad jen to, že ač se to nezdá, tak je tahle partička kolem frontmana Lorda Morbivoda v jistých kruzích kupodivu velmi uznávanou kapelou…

Trollech – Ve stínu starých dubů

Vágus, ten tvrdý chleba má

Člověk se může nechat snadno oklamat zdáním, že být reportérem Vágus.cz je ta nejpohodovější, nejpříjemnější a nejvíc „Big Lebowski style“ práce, jaká může být. Následující příhoda z dnešního odpoledne svědčí o tom, že i vágus tvrdý chleba má, a že touha přinášet svým zevelským souputníkům čestvé informace ze světa nádražních restaurací občas vyžaduje pevné nervy a nejméně středně velké požehnání od knjaze Miloše.

Continue reading “Vágus, ten tvrdý chleba má”