Ústí nad Labem západ: Hledání ztraceného času

6 Úno

Vyjet si na říjnový výlet na severočeskou Komáří Vížku by se mohlo zdát všední, navíc se na přímé trase vyskytuje pramálo nádražek (všechna čest výjimce Bohušovic nad Ohří ctící duch okolních fabrik). Přesto se maloměsto Krupka, v kterém leží lanovka na onen vrch, rozhodlo vzdorovat. Vzdor vypadal tak, že lanovka byla toho dne zavřená; nanopivovar, muzeum, hrad i hospoda také. Soukromá akce s DJ Milanem na hradě, jinde uzavřená společnost, o kus dál technické důvody. Nebylo souzeno. Spoj do Ústí naštěstí fungoval a má paměť také. Díky tomu jsem hned věděl, že bude záhodno vystoupit o zastávku dříve, na nádraží Ústí nad Labem západ, kde se nachází jediná zdejší nádražka hodná přívlastku první kategorie (tedy v objektu nádraží).

Nebyla mi neznámá, ale nyní jsem měl drobné potíže ji rozpoznat. Navštívil jsem ji naposledy před lety, kdy v ní tekl Zlatopramen a interiéru dominoval bytelný, štamgastenstvem hojně využívaný kulečník. Místnostmi se ještě rozvalovala oblaka kouře s odpolední kocovinou a kamarád, politický filosof lokálního významu Zdeněk se tehdy chlubil záhadnou, hnědou kravatou, která zajímavě doplňovala jeho výletní košili s krátkým rukávem. Zlatopramen byl tradičně nepitelný, zato se osvědčila malinovka s vodkou, a tak se kravata postupně ocitla v ústech mladého sociálního demokrata. Malá, jednohubkovitá vzpomínka, ale vjemově bohatá a mnohovrstevnatá jako proustovská madlenka.

Na místě vývěsního štítu se místo bídného Zlatopramenu nově usadil důstojný pan Cibich, avatár velkobřezenského piva. Další nezvyklostí je, že i přes známky svědčící o fungování lokálu se v místnosti za vchodovými dveřmi nesvítí a panuje v ní neblahé temno. Pochyby rozptyluje stisk kliky a dveře se otvírají do zhaslé místnosti, v níž ve svých osobních stínech a mlčení posedávají dva štamgasti v nejlepších letech. Nechceme nicméně rušit černou hodinku a uctivě se protahujeme do druhé místnosti s výčepem, světlem a konstrastující živou atmosférou. Kulečník vystřídal jiný oltář, šipky. Důmyslně se vedle nich usazujeme, a tak nám po zbytek návštěvy létají povážlivě blízko hlavy, na druhou stranu to přináší výhodu perspektivy, z které lze pozorovat celý lokál, včetně televize se sytě fialovým zabarvením. Purple haze západního nádraží.

Na jídlo se ani nesluší ptát, přítomná společnost přátel ze světlého lokálu přišla hlavně za pivními nápoji a laskavým slovem mladé výčepní, která má nádražku očividně pod kontrolou. Křídový nápis „Utopenci“ na tabuli je napůl smazán, stravu supluje jukebox a obrazovka, na které si zrovna laškovně prozpěvuje cukrový Michal Penk. Později se za družnou společností v lokálu dostavují i mladí rodičové s kočárkem, kteří sice možná jindy holdují i jiným substancím než pivu, tentokrát ale prozíravě volí džus a otec během chvíle ovládá probíhající hru v šipky a poráží soupeře. Záhy odchází a my radši také. Zábava tu probíhá v jistém bezčasí a rodinném kruhu, který si průtokových návštěvníků moc nevšímá.

Dokládá to návštěva asi o měsíc později. Nádražka tentokrát stojí před výzvou přivítat a pohostit skupinu zhruba osmi promoklých poutníků z výpravy SON (Sdružení pro opíjení se v nádražkách). Paní výčepní je na svém místě, piva i kalíšky lihovin tečou, což ale v žádném případě nezvládá narušit všední bezčasí zdejšího drážního očistce, nebo ráje, chcete-li. Všední, protože je neděle, ten nejvšednější den. Vývěsní jídelák se z utopence za 25 rozšířil dále o klobásu, párky a krom uzenin nabízí také náklaďák či polévku. Jakou, není známo. Další sortiment existuje, je ale třeba pátrat na křídové tabuli u vchodu, jejíž existenci opodstatňuje osamělý nápis korbačiky. Decentralizovanou nabídku podtrhují ještě plakáty na vstupních dveří nabízející obložené housky, popřípadě i smažený sýr v housce. Zjevně ale ne dnes. Okénko na peron, z kterého se snad tyto pokrmy někdy podávají, není otevřené jen tak – žádá si znalost místních poměrů. Výprava se tak uvnitř spokojí s průměrným párkem a Březňáky ústecké kvality, přičemž někteří členové krájí ono bezčasí deskovými hrami se zelenou.

Nakonec pobyt na „Západě“ potvrzuje předchozí předpoklad, a sice že je hezké se zde zastavit, ale není nutné dlouze setrvat, leda by člověk chtěl vejít do prázdna a chvíli se v něm držet. A to vzdor tomu, že jinou nádražku Ústí nemá a další kroky vedou skrze deštivé město. Naštěstí přes svatá místa jako je Resslovka, bufík Lapačka, či Hnáta (zde se šipky rovněž těší výsadnímu postavení), což už však patří do jiné etapy poutě.

Hochficht

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.