Od dob, kdy se tady ještě žvejkal croissant, neprošla železniční doprava ve Vietnamu na rozdíl od této země pražádnou revolucí – tedy pokud nepočítáme instalaci LCD obrazovek do vagonů třídy s měkkými sedadly, instalaci těchto měkkých sedadel a instalaci klimatizace (která je v celé jihovýchodní Asii všudypřítomná a nastavená na osvěžujících deset stupňů). A tak po jedné trati dojedete ze Saigonu do Hanoje Expresem sjednocení za krásných 30 hodin.
Ministerstvo železnice ovšem plánuje v další pěti- či třicetiletce vybudovat vysokorychlostní železnici spojující jih se severem. V současné době je ale vietnamská železniční trať hustá asi jako tričko z tržnice za deset tisíc dongů a jediné inovace, které aktuálně probíhají, se dějí na poli zábavním, a tak se ve vlaku můžete bezplatně připojit k wifi (která nefunguje) nebo sledovat na lcd televizi (pokud je zapnutá) západní béčkové až déčkové filmy s vietnamským dabingem (dvacet postav – jeden hlas) či vietnamskou verzi superstar (hodně nahlas, hodně líčidel, hodně blejskátek, hodně všeho plus umělý vítr). Kdybych si musela vyslechnout ještě jednoho soutěžícího z The Voice of Vietnam, přísahám, že bych raději zvolila dobrovolnou perforaci obou bubínků jídelními hůlkami.
Naštěstí opouštíme vlak, a to ve městě Huế – bývalé výkladní skříni Vietnamu, jehož nádražka nám umožnila přečkat silný odpolední déšť. Císařské město je nechvalně známé pro svoji kulinářskou pestrost a barvitost pokrmů představující fúzi jihu a severu. Avšak výkladní skříň nádražky nám nabízí pouze balené pochutiny: sušenky s příchutí durianu, fejkové chipsy Lays a pestrý výběr neméně fejkových limonád. Pokud si tedy poručíte něco teplého k obědu, obsluha vám donese pivo značky Huda (vietnamský Braník za slušný peníz) a vzápětí k objednávce dorazí plastový pohár s homolí ledu. Teplé pivo s ledem je jako ubrousek nalepený na rohlíku s taveňákem – zvyknete si a žerete to i s tím ubrouskem. V případě piva to pijete i s tím ledem. Ostatně neškodí do sebe za odpoledne dostat i jiný tekutiny než pivo a kafe.
Déšť neustává, a tak nádražní kiosek pojímá stále více cestujících – kuřáky z čekárny (ve Vietnamu se může kouřit opravdu všude, ale čekárna nádraží je posvátná), byznysmena, co si přišel vychutnat asi tak sto cigaret k odpolednímu ca-phe (silná černá káva s kondenzovaným mlékem a nečekaně homolí ledu), místní omladinu, která nádražku využívá k dobíjení mobilů a chytání pokémonů, a také postaršího pána s igelitkou plnou léků, jejichž příbalové letáky se jal prostudovat, zatímco pojídal instantní nudle, které mu obsluha neochotně zalila vroucí vodou.
Déšť je tak silný, že voda proniká i do prostorů nádražky, takže než stihneme vypít třetí plechovku Bia Huda, obsluha pomocí mopu o záběru asi 120 centimetrů „vymetá“ litry vody zpátky tam, kam patří. Nepřízeň počasí hraje do karet pouličnímu prodejci, kterému stačí jeden pohled na náš stolek zaplněný plechovkami a vycítí neopakovatelnou příležitost podnapilým turistům prodat nějakou tu cestovatelskou nezbytnost. A tak nám nabízí krásné sluneční brýle značky Bay Ban v nejrůznějších barevných provedeních, kšilty se solárním panýlkem a další cestovatelské vychytávky…
Déšť ustává, nádražka se vylidňuje a my vidíme, že všechen led roztál společně s naší představou o indočínské koloniální nádražce.
