Bruxelles Midi: arménsko-francouzská býčí pralinka

3 Dub

Před dlouhou a náročnou celodenní cestou domů jsme si chtěli trochu spočinout tak říkajíc po našem. Nádražku klasického českého typu jsme ale hledali v nádražní budově Brusel-jih marně. Budova uvnitř vypadá jak velké nákupní centrum s východem na povrch eskalátory pro cestující Eurostarem do Londýna, Thalysem do Paříže a TGV kdoví kam. Skoro jsme ztráceli naději, avšak po půl hodině bloumání křížem krážem jsme nakonec hospodu, které jsme se nestyděli říct nádražka, přeci jen našli, jen jsme museli vyjít z nákupáku/nádraží ven na světlo. Stojí přímo proti jednomu z vchodů.

V přízemí budovy naproti nádraží je vedle sebe hned několik hospod a restaurací, avšak jen jedna se v překladu doslova jmenuje „Nádražní pivnice“. V neděli dopoledne zely prázdnotou všechny podniky i jejich předzahrádky, které svou rozlohou předčily interiéry restaurací. Když jsme se přiblížili k naší vysněné pivnici v očekávání, jak to bude uvnitř vypadat a jaké si tam dáme pochutiny, vyběhl výčepní před svoji svatyni a hned nás srdečně zval dovnitř.

Interiér to byl asi nejnádražkovitější ze všech podniků kolem. Bar s pěti pípami s různými druhy piv, nad tím bar s tvrdým. Na stěně velký kreslený obraz perónu s lokomotivou, vyvedený ve světle červené barvě a před lokomotivou dokonce jakýsi poloprůhledný duch býka – znaku belgického piva, kterého jsme si původně ani nevšimli, až nám majitel podniku vypráví. Načepuje nám automaticky velké pivo do tradiční belgické číše a ptá se, odkud pocházíme. Pak začne vyprávět, že se do Belgie přistěhoval jako malý desetiletý kluk z Arménie. To muselo být ještě za časů SSSR, říkáme si, a záhy nám to potvrzuje, žije tu už 35 let a má tři děti, dva kluky a holku. Dodává, že se plánuje přestěhovat během roku či dvou do Kalifornie, bruselské počasí, ve kterém se vystřídají všechny roční doby během jednoho dne mu nesvědčí.

Svrchně kvašené pivo je výborné a rychle ubývá a čas našeho odjezdu se přibližuje. „Je to tu drahé,“ přiznává majitel. „Pokud půjdete pár set metrů dál, budou ceny poloviční, tady je vždycky plno jen kolem oběda, a když přijedou vlaky z okolních metropolí.“ Přichází kuchař, polibek s majitelem na tvář. „Není si tu pak ani kam sednout,“ pokračuje šéf, „vařím tady, nekupuju hotové jídlo jako ostatní restaurace a neohřívám ho v mikrovlnce. Podívejte, co tady všechno nabízím,“ prohlašuje a přináší zalaminovaný jídelák formátu A2. „Vepředu na předzahrádce mám kulaté stolky a francouzské židličky, aby se tu cestující z Paříže cítili jako doma. Přes poledne si u mě nesednete.“ Zatím jsme v hospodě jediní hosté, tak jeho slova moc nebereme vážně.

Dopíjíme zbytek lahodného moku, zvedáme se k odchodu a najednou se do hospody nahrne 9 utrmácených cestujících. Rychle platíme, dokud je ještě čas, a vycházíme ven. Proti nám se řítí další skupinka lidí, podnik se plní. Otáčíme se zpět kvůli poslední fotce a další 4 lidé si sedají na předzahrádku, aby si vychutnali ranní cigaretu. Je kolem desáté a už věříme, že v poledne bychom si tu asi nesedli. Nebo možná spíš takhle s majitelem nepokecali. Místo nádražky sedáme do ICE vlaku do těsné blízkosti jídeláku, kde kupodivu ani pivo nestojí majlant a řítíme se rychlostí tři sta kilometrů v hodině směrem domů.

Tetrix

Comments are closed.