Jeli jsme takhle z Da Nangu do Huế a rozhodli jsme se, ze lístek koupíme až na nádraží, protože 75 000 dongů (75 korun), za ktere to šlo koupit přes internet, se nám zdálo moc. Na nádraží nas hbitě odchytil týpek v drážní uniformě a začal nám nabízet onen lístek za 100 000, což jsme pochopitelně odmítli i přes jeho anglické „same same“. Bohužel u přepážky jsme se dozvěděli cenu 94 000. Smlouvání kupodivu nefungovalo, a navíc by to byly místenky různě po vlaku. Vrátili jsme se tedy k překupníkovi, kteremu jsme posléze začali říkat agent. Ten nám dokonce dopřál místenky v kupéčku, které bylo jen pro nás, takže to byl nakonec asi dobrý deal. A navíc nám ukázal místní nádražku.
Agent nás přes turnikety dostal do haly nádraží s tím, ať si sedneme a počkáme na vlak, který měl jet až za hodinu. Když jsme se mu snažili vysvětlit, že chceme ještě na skok do města pro něco k snědku, neomylně nás nasměroval k proskleným dveřím a vlastně celé prosklené stěně nádražky. Jako všude ve Vietnamu, i zde je kuchyně spíše pouze stolek v koutě, kde ovšem dokáží připravit neskutečné pochoutky z neskutečných ingrediencí.
Usedáme tedy do luxusních křesel u krásného, možná i ručně malovaného stolku, a necháváme si přinést jídelní lístek. Po pročtení anglického menu (což zdaleka není standard) si vybíráme nudle s masem a extra vajíčkem za 25 000 a těšíme se na tradiční baštu. Bohužel když nám po chvíli pokrm přinášejí, zjišťujeme se zklamáním v očích, že se tentokrát jedná o misku s instantními nudlemi a vhozeným volským okem. No což, dáváme k tomu jedno pivko a pěkně to zbaštíme, však čínská polívka s trochou přidaného koření a vajíčka taky dobrá.
Když se začíná blížit doba odjezdu, už nervózně vyhlížím našeho agenta, kterému jsme sice naštěstí zatím nic nezaplatili, ale stejně, ten vlak fakt prošvihnout nechceme. Dvě minuty do odjezdu, lidi jsou už všichni nastoupení, a tak jdeme zjišťovat, o co jde. Slečna vyhazovačka nás ovšem ujišťuje, že se jedná o jiný vlak a ten náš tu ještě není a dalších 40 minut ani nebude. A tak jdeme v poklidu objednat další pivka a usednout zpět do křesel v nádražce.
O chvíli později zahlédneme agenta. Ten nás stejně jako slečna vyhazovačka (hlídačka turniketu) ujistí, že ještě máme čas, a nařídí nám sledovat jednu cestující, která má od něj taky lístek. Nakonec skutečně přijíždí i náš vlak, my ještě nakupujeme 6 pivek (původni cena 20 000, usmlouváno na 15 000) a jdeme v poklidu usednout do našeho coupé.
Tak asi tak nějak to chodí ve vietnamských nádražkách.
Vitton
