Tkibuli: Rača, láska moja

6 Kvě

„Toto nie je možné hodnotiť ako film – toto je kulturný fenomén! Vďaka nemu som vypil hektolitre gruzínskeho vína a čače!“ rozplývá se v záplavě hvězdiček jeden z hodnotitelů ČSFD. „Vďaka nemu sme sa dokonca dostali na gruzínsku svadbu! Stačili čarovné slovíčka – Rača, čemi sikvaruli… Ďakujem súdruhovia za túto skvostnú myšlienku, ktorej plody žneme ešte aj dnes…“ vzpomíná dojatý pamětník na film Rača, láska moja. I já musím poděkovat svým soudruhům. Myšlenka navštívit cestou z Rači hornické město Tkibuli byla natolik skvostná, že zůstane patrně navždy zahalena v mlžném oparu místních lihovin. Ale popořadě.

Všechno to začalo už na výletě do hor. První večer jsem zahulil s místními pastevci a druhý večer se čarokrásně poblil. Třetí den mi zachránila ranní návštěva léčivého pramene, kde do mě horníci z Čiatury hned po ránu nalili půl flašky domácí čači, a tak jsem mohl vesele pokračovat a večer se potkat s hipíkem, který už několik dní zevloval u jezera Udziro a dojídal zásoby po víkendových turistech. I zdánlivě nekonečný příděl chleba a sýra však nakonec došel, a tak jsme se přes bolševníkový prales museli proklestit do údolí. Další cíl mého putování byl zřejmý. Tkibuli je dalším z významných hornických měst a v hornickém městě by ex definitione mělo být i nádraží s nádražkou, no ne?

Na stopu do Tkibuli přibíráme i nějaké holky z Česka, jejichž kamarádky strýc nejprve odmítá uvěřit, že v Tkibuli vystupuju dobrovolně, a poté mě s nechápavým pohledem posílá na hotel v budově místní pošty. Na vývěsním štítu se skví nápis Oriflame a půlka horního patra je předělaná na pětilůžkové pokoje. Poloha? Uprostřed města, přímo naproti nádraží. Tomu osobnímu, neboť v Tkibuli najdete i stanici pro dopravu nákladní. Je pozdní odpoledne, poslední vlak směrem na Kutaisi I už podle všeho odjel a na peróně se potlouká jenom partička místních vágusů. „Nemáš dvě lari? Koupíme čaču a meloun a bude dobře!“ A dobře brzy je.

„Tys přijel z Rači? A jsi z Československa?“ větří náhle jiný z kamarádů z mokré čtvrti. „A víš, že na Slovensku je taky Rača?“ Vím. Co jsem ale doteď netušil, že v roce 1977 o této shodě jmen vznikl fantastický celovečerní film Rača, láska moja, gruzínsky რაჭა, ჩემო სიყვარულო. Rača, čemi sikvaruli. „Téměř zapomenutá komedie s lyrickými akcenty vypráví o družbě dvou vinařských oblastí téhož jména, slovenské a gruzínské, avšak je postavena na samých klišé, mezi něž patří i láska mezi Slovenkou a Gruzíncem,“ píše ČSFD. Ale jsou to vůbec klišé? Řeky lásky proud omývá nástupiště tkibulského nádraží, nezkrotný tok čači vyplavuje neurony z mozku a gruzínsko-česká družba ignoruje veškeré estetické kategorie. „Já jsem v Československu byl. Sloužil jsem tam jako voják hned potom, co jsem dokončil vojenské učiliště v Charkově!“ přisazuje další z nových přátel. Začínám mít pocit, že přežít noc na nádraží ve Faizábádu bylo snazší než tady. Jen čekám, kdy mě naverbují do dolů. Dál už toho moc nevím.

Další gruzínské ráno. Kráčím na poutní místo na kopci Cchradžvari, jehož jméno jsem si zapamatoval jen pro účely stopování, protože ho jinak nedokážu ani vyslovit. „Několik let jsem pracoval v Evropě, ale dnes už bych tam nejel. Není tam bezpečno,“ povídal chlapík z Tbilisi, než mě vysadil u odbočky k lanovce. Každé gruzínské hornické město totiž zřejmě musí mít svou vlastní lanovku. Zatímco v Čiatuře ze zavěšených vagónků vybudovali rovnou celý důmyslný systém hromadné dopravy, v Tkibuli na to šli jinak. Lanovku tady sice postavili jen jednu, ale zato impozantní. Svého času druhá nejdelší visutá dráha v celém SSSR na délce 3644 metrů překonávala převýšení 850 metrů. Minulý čas je na místě. Lanovka přestala fungovat někdy v letech 1985–1986, což je pozoruhodné, neboť do provozu byla údajně uvedena teprve v roce 1984. „Prý přestala jezdit kvůli jakýmsi technickým problémům, které se nikdy nepodařilo opravit,“ vysvětluje mi gruzínská kamarádka, jejíž rodina pochází z regionu. „Ocelová lana a další vybavení lidi za pár let prostě rozkradli,“ dodává ještě na vysvětlenou. Ach tak, pomyslím si, když se z trosek horní stanice rozhlížím do údolí.

Je to malebný pohled. Město leží na úpatí hor mezi dvěma přehradními nádržemi. Známé je však především pro svůj těžební průmysl. Nebo možná spíš bylo. V okolí Tkibuli se nachází celkem devět uhelných dolů, dnes se ale těží pouze v jednom jediném. Tkibuli vlastně hezky odráží hospodářskou situaci celé postindustriální Gruzie. Kdysi prosperující hornické město v 90. letech až neuvěřitelně zchudlo a odešla z něj skoro polovina obyvatel. „Ti, co zůstali, jsou v současnosti většinou nezaměstnaní, ačkoliv toto město svůj hospodářský potenciál nijak neztratilo,“ dodává Wikipedie.

Osobní nádraží v Tkibuli mezitím ožívá. Po peróně i po náměstíčku kmitají babky s taškami domácí zeleniny a míří na nedalekou tržnici, kde kromě rajčat nebo mrkve snadno koupíte i živé sele. Celé to tu vypadá jako nějaký důmyslný pop-up. Nádraží několikrát během dne změní tvář a místo někdejší nádražky dnes najdete sekáč. Větu „dobře už bylo“ už asi lépe vyslovit nejde, myslím si. Vtom však moji pozornost upoutá matka s kočárkem, která cosi pokřikuje do jakéhosi výdejního okénka v nádražní hale. Ano, za špehýrkou se neukrývá nic jiného než nádražka. Další z místních pop-upů, který má pravděpodobně otevřeno pouze přes obědy, neboť ani včera večer, ani dnes ráno jsem si ho nevšiml. Pozvání dovnitř samozřejmě nemohu odmítnout.

Místnost o rozloze zhruba 3 × 3 metry pojme tak akorát jeden stůl, čtyři židle, ledničku, vál, vařič a dřez. Do nádražky sice není přivedená voda, ale všechno se dá zvládnout kombinací kýblu a lavoru. Obsluhu mají rozdělenou čtyři starší dámy, které na pánvičce v rohu smaží chačapuri a lobiani, ale především čebureky. Vzhledem k tomu, že sýrové chačapuri se vám přejí asi tak za dva dny a fazolové lobiani nejpozději do týdne, volba je celkem jasná. Taštičky plněné mletým masem jsou podobně jako většina gruzínského rychlého občerstvení levné a syté, div že z nich olej neodkapává na vikslajvantový ubrus fialové barvy. Když se babice chvíli před zavíračkou začnou hádat, protože jim nevychází tržba, radši hodím na stůl dvě lari za své dva čebureky a prchám o dům dál. Pivo je totiž nutno koupit v obchůdku vedle nádraží, který vypadá trochu jako domeček někde v Sudetech. Lahváče si ale můžete v klidu vypít na terásce před vchodem, která nabízí hned dvě židličky k posezení a kde vrácené lahve hlídá z plakátu brankářská legenda Gigi Buffon.

Dávám si po dlouhé době Mtieli a překvapuje mě, že se docela dá pít, dívám se ze školní židle přímo na kopec s někdejší lanovkou, a pročítám na mobilu zprávy z regionu. „Šest horníků zemřelo v uhelném dole v gruzínském Tkibuli,“ píše se v místním tisku. „Práce v uhelné šachtě zastavena poté, co čtyři horníci zemřeli při výbuchu,“ hlásá další titulek. Myslím ale, že moji kamarádi dnes v práci nebyli. Bezpečnost práce je totiž důležitější než práce samotná. A v Tkibuli je úplně nejbezpečnější žádnou práci nemít.

Comments are closed.