„Slíbil jsem ti, Ladíku, že na tebe na železničním nádraží v Kutaisi počkám a večeři v restauraci objednám,“ ozval se z telefonního sluchátka důvěrně známý stařecký hlas. „Tak jsem skutečně učinil. A nyní již pospěš, sic ti to chladnoucí chačapuri všechno spořádám,“ labužnicky mlaskl dědeček a zacinkal příborem na znamení konce hovoru.
„Ach tak,“ povzdechl si smutně Ladík a vydal se teplou gruzínskou nocí z železniční stanice Kutaisi II vstříc stanici Kutaisi I.
Celou cestu si Ladík rovnal v hlavě myšlenky. Je Kutaisi gruzínská odpověď na Paříž, kde nádraží je něco jako Louvre? Nebo gruzínská odpověď na Washington D.C. a nádraží je něco jako Kapitol? Ano, v Kutaisi se nacházejí dvě vlaková nádraží, aniž by se dalo vlakem dojet z jednoho na druhé. Člověk tak pendluje po městě maršrutkou podobně bezcílně jako gruzínští zákonodárci, kteří se takřka neustále přesouvají z Tbilisi do nové parlamentní budovy v Kutaisi jen za účelem hlasování. Zato však jsou obě železniční stanice vizuálně téměř propojeny urbanistickou osou města, která začíná u kostela svatého Ondřeje apoštola, pokračuje bulvárem Davida Budovatele přes řeku Rioni a končí majestátní jezdeckou sochou tohoto slavného gruzínského krále z přelomu 11. a 12. století – a nádražní budovou hned za ní.
„Vodka, koňak, i zakuska tože jest,“ láká místní sivý čtverák za stolečkem. A již do mě láme decku čači za 50 tetri. „Vy si nedáte?“ zkouším jej zatáhnout do alkoholové rulety, v níž ani Gruzínci mnohdy nevyhrávají. „Já mám cukrovku, ale když jsem byl jako ty, tak to jsem pil třikrát tolik!“ bije se v prsa a podává mi pytlík arašídů za 1,50 lari na zajedení. „Už nemám zuby, ale když jsem pracoval jako řidič autobusu a trolejbusu, to jsem chroupal pořád,“ dodává na omluvu.
Zatímco pán u stolku pod schody nabízí na cestu něco ostřejšího, lahváče je nutno zakoupit ve vedlejší samoobsluze. Z průměrné nabídky volím zedazeni a jdu si jej spořádaně vypít na zahrádku, rozuměj k plastovému stolku se slunečníkem a se dvěma židlemi. Jako nádražku můžeme uznat.
Okamžitě poté, co obrátím flašku dnem vzhůru, vyrážím vyplenit vedlejší second hand. Pozoruhodné je, že kombinace obchod–sekáč se zde asi dříve vyskytovala ve dvojnásobném množství, tedy v pořadí obchod–sekáč–obchod–sekáč (všimněte si další posloupnosti), ale druhá dvojice nyní zřejmě prochází rekonstrukcí. Její náznaky ostatně najdeme i ve funkčním z bazarů, kde se přímo ve vchodu povaluje hromada hmoždinek.
„Čechy mám moc rád, to je bratrský národ!“ raduje se vedoucí sekáče, když zakoupím pozoruhodnou šusťákovou mikinu ASICS do fundusu chlapcům z Opaku dissu a při placení prozradím svůj původ. Kdyby chudák věděl, že většině Čechů leží Gruzie někde u análního otvoru, respektive možná vlastně ani netuší, kde Gruzie leží.
Osobním vlakem Kutaisi–Zugdidi, ve vagónu, kde na dva cestující připadají dva příslušníci bezpečnostních složek, odjíždím do Samtredie, abych se s Gruzií rozloučil. Mezinárodní letiště Kutaisi totiž vůbec neleží v Kutaisi. Ach tak, pomyslel by si jistě Ladík. Ostatně žádné chačapuri na nádraží Kutaisi I nepodávají.
