Triumf ega

Poslední dobou přišly vlivem mocných osmičkových výročí do módy hluboké analýzy stavu světa a společnosti, které odhalí skryté potíže naší doby a mají úspěch nejen u předplatitelů Respektu. Zkusili jsme si tedy taky zahrát na Taberyho a v oprášené rubrice Sukovice předestřít sociologickou analýzu jednoho kavárenského trendu.

Seznamte se se dvěma základními typy lidí. Pokud patříte do první skupiny, máte to v životě o něco těžší. Když to chcete někam dotáhnout, sedíte roky ve školách, čtete moudré knihy, učíte se od ostatních, každodenní drobnou prací se snažíte měnit svět k lepšímu a stejně si pořád nejste jistí, jestli to děláte správně a k čemu je to všechno dobré. Proto taky většinou v rámci veřejné debaty mlčíte a posloucháte ostatní, protože je vám jasné, že takových jako vy jsou spousty a na většinu věcí není jednoduchý návod či odpověď.

Pokud patříte do druhé skupiny, všechno je najednou o dost jednodušší. Sedíte v Ema Espresso Baru nebo v Mlýnské kavárně, srkáte latté a se svými společníky vedete bystré debaty o designu městského mobiliáře či o kurzech bitcoinu. S pravděpodobností hraničící s jistotou jste růžolící týpek, jehož batůžek vypadá jako ze sekáče, ale stál sedm litrů, a vaše manželka pere v ekologické aviváži. Vše se zdá v naprostém pořádku. Najednou ale otevřete Twitter a zatmí se vám před očima. Lidé píší, že společnost je rozdělená, politici mluví sprostě a mají mastné vlasy, cyklostezek je stále nedostatek, Havel je po smrti a v Česku se prý dokonce vyskytuje chudoba. Nezbývá vám nic jiného než se přihlásit o své právoplatné místo ve světě a oznámit lidem, že doba temna skončila, protože až dorazíte to latté, spasíte osobně zemi i národ. Nebo alespoň poradíte jak na to.

Poslední dobou se se zástupci téhle sorty lidí roztrhnul pytel. Popularizátor sebe i betonu Adam Gebrian si na Twitteru postěžoval, že zmar světa mu prostě brání hloubat nad architekturou a musí se vložit do politiky. Liberální kavárna zakvičela nadšením jak školačky u Beatles a nejvíc to v reakcích zabila paní, která s podivem seznala, že pro nápravu Česka „předplatné Respektu a demonstrace jednou za půl roku nestačí“. Jako další v pořadí veřejnou debatu vybombil matador této scény Tomáš Sedláček, který v rozhovoru na ČRo na sklonku léta páně 2018 jako asi poslední člověk v Česku postřehl, že antikomunismus coby univerzální strategie pro všechno už moc netáhne, a hned nabídnul odpověď. Tedy bytelnou knižní trilogii, ve které předestře své „filozoficko-etické úvahy“, zamyslí se nad digitalizací, situací v Česku a našimi „prekériemi“. Neopomněl upozornit, že doufá, že jeho moudra budou aktuální i za dvě stě let, protože „své články psal s touhou, aby nepomíjely. Mikrokomentáře, které za týden už nemají smysl, jsou pěna dnů.“ My si tedy taky ve vší skromnosti myslíme, že naše recenze na nádražky ve Všetatech nebo Pardubicích budou těžce rezonovat i v roce 2218, ale veřejně bychom to zatím nevytrubovali.

Nejlépe vystihuje mindset samozvaných zachránců demokracie a parkové zeleně facebookový post dělníka dobra Jana Látala, který se nedávno lidu na férovku zeptal, zda náhodou neví „o nějakém problému, který je třeba akutně hasit? Všivárny typu šmejdi, podvodné směnárny, obchod s chudobou. Může jít o témata globální i lokální. Díky moc za vaše tipy.“ Tipy samozřejmě přišly, a člověku se chce brečet při vědomí, že tyto existence si opravdu upřímně myslí, že tu na ně někdo od Havlova funusu netrpělivě a bezradně čekal. Jejich přínos dnešnímu lidství přitom spočívá spíš v tom, že si s kamarády dohodí pár kšeftíků po Praze, pak si na fejsbuku pohoní do kříže a můžou si mnout ruce, jak podařeně nakombinovali konání dobra a thug life.

Tahle diagnóza není nic nového. Anglicky se tomu říká entitlement, ale český překlad „dělat si nárok“ moc nevystihuje politické konotace tohoto slova. Podstatné je, že třicet let po Listopadu se nám v Česku přirozeně vygenerovala nová aristokracie, jejíž členové odvozují svá přefouklá ega a nárok na společenský hlas od toho, že hrají fotbal na Hanspaulce, požrali chlebíčky bok po boku s ministry i Magorem Jirousem, jejich holky mají kvalitní prádlo a brka típají do popelníku od Ronyho Plesla. A jako vždy a všude už od dob staré Mezopotámie s nimi nakonec elegantně vyjebe nějaký majitel sítě benzinových pump z Ostrova nad Ohří, který má větší tah na branku a větší pochopení pro stav společnosti než všichni štamgasti TED talks dohromady. Smůla ovšem je, že s nimi to projedou i jinak veskrze fajn lidi, které jen nenapadlo cpát do svého čela nikoho lepšího než osoby, jejichž kvalifikace spočívá v poznání, že Transgas je moc hezkej barák.

Možná by bylo lepší mlčet a podat pomocnou ruku a cash lidem, kteří se o nápravu věcí vezdejších už bezmála třicet let pokoušejí tiše a nenápadně po squatech, noclehárnách, brigádách, laboratořích a zatuchlých posluchárnách, a nikoho s tím neprudí, ani nevyžadují prezidentskou kandidaturu.

redakční kolektiv