Ostrov nad Ohří: Hra o trůny

1 Čvc

„Ty seš taková mrtvola vychcaná!“ vítá nás u dveří dáma v silně podroušeném stavu. Je to vlastně dobrý nápad, ještě se před smrtí naposledy vyprázdnit, říkáme si a neohroženě kráčíme do nádražky.

V nádražní putyce na Ostrově pokladů už jsme byli před dvěma lety, když jsme pravou i levou nožičkou párku napravovali duševní i vesmírnou rovnováhu po návštěvě karlovarského filmového festivalu. Za tu dobu se tu změnilo jen pár detailů. Na čepu je kozel místo gambáče, ubrusy z modrobílého kanafasu vystřídaly červené reklamní prefabrikáty, automat na cigára osaměl, místo žoviální servírky nás tentokrát obsluhuje notně zpruzený vrchní a Matouše v roli mého spolustolovníka vystřídal Novas. A večer je to tu ještě zábavnější než ve dne.

„Co si dáte?“ rentgenuje nás vyzáblý mužík v košili a vestě. Nepříjemný tón na uvítanou však nikoho nerozhází. Takových už jsme viděli, pomyslíme si a objednáváme dvě piva. Hospodský si nás ještě naposledy zkalibruje, a pak konečně kývne hlavou: „Velký.“ Slovo, které bychom považovali za formalitu, leč tentokrát funguje jako performativ.

K jídlu si dáváme brambůrky. Na výběr je sice ze čtyř příchutí, ale to je asi tak všechno. I když… „Kde jsou ty bramboráky, ty vole?“ haleká na celou hospodu nově příchozí host. „Měl jsi přijít dřív,“ odsekne vrchní, zapálí si další cigáro a bez zájmu o zákazníka přisedne ke stolu štamgastů. Nějak si nejsme jistí, čeho jsme tady vlastně svědky. „Podle mě to je skupina kamarádů, z níž se jeden obětuje a dělá výčepního,“ uzavírá nakonec spekulace Novas.

To už ale skenujeme nevelký lokál. Na místě, kde dřív stával forbes, nyní trůní obrovské bílé kožené či koženkové křeslo, které Novas definuje slovy „hotová VIP sedačka“. Podle obrázku zřejmě pro kamioňáky, v každém případě však vybavené nočním stolečkem s ubrusem jiné barvy, aby se posezení jasně odlišilo od míst pro plebs. Nic naplat, musíme si dát ještě jedno pivo. Tím bychom mohli hospodského přesvědčit, že si privilegované místo také zasloužíme.

Abych se k tomuto dotazu odhodlal, jdu ještě zkontrolovat záchody. Vracím se se zjištěním, že dámské i pánské toalety jsou nejen odemčené, ale dokonce otevřené, nicméně se na nich nenachází papír. A nevracím se sám. „Je tu máma?“ přichází opět do lokálu naše podnapilá vrátná. „Podívej se pod stůl!“ odbývají ji hosté, zatímco v televizi končí jakýsi životopisný film o Napoleonovi.

„Další pivo?“ ptá se s rozhodností velkého vojevůdce výčepní, jenž mezitím odložil cigárko na hranu dřezu. Souhlasně kýváme hlavou. „A můžeme si sednout na křeslo?“ ptáme se v souladu se svou strategií. Odpovědí je nám pouze jakýsi hrdelní zvuk, který si vykládáme jako souhlas, a pohotově přebíháme do druhého rohu místnosti.

„Tam si nesedejte! Já zavírám aji tak!“ zavrčí hospodský, a aby svým slovům dodal ještě větší důraz, zhasne světlo v lokále. Evidentně jsme se dotkli jeho citlivého místa. V tu chvíli však v televizi začíná Hra o trůny a nám je rázem vše jasné. O tenhle trůn si prostě nezahrajeme. Pivo je nám však přineseno, i když ho musíme dopít potmě.

„Tahle hospoda má určitě nějaké tajemství. Ale jakmile se jen trochu přiblížíš pravdě, je tvé bádání přerušeno,“ říká mi smutně Novas, než za námi výčepní zavře nejen dveře lokálu, ale i celé nádražní budovy. Tak snad ten poklad objevíme příště.

Atmosféra: * * * *
Obsluha: * za technické provedení, * * * * za umělecký dojem
Pivo: * * *
Jídlo: *
Hajzlíky: * *

Comments are closed.