Je nedělní odpoledne a já konečně naplnil slib našemu psovi, výlet jen nás dvou, bez dětí, v klidu zimního lesa. Únorový pochoďák Ždárskou vrchovinou zakončujeme v časovém předstihu v obci Borová u Poličky, ležící na lokálce Žďárec u Skutče – Polička. Čas zbývající do odjezdu vlaku vybízí k návštěvě občerstvovacího zařízení a tak v místě zjišťuji dostupné možnosti. Hle, hned v těsné blízkosti nádraží, v bývalých prostorech skladů dráhy, je nové bistro, nabízející dle googlu rozličný sortiment. Přes mé původně jiné představy o místním lokále jdu sem a v tu chvíli netuším, že by se mohlo jednat o předmět recenze doličné.
Vcházím dovnitř a první dojem je zvláštní: bílé stoly, bílé židle, sedačka, roztopený krb a vitrína plná zákusků. Mé pohledy ale ihned lokalizují prosklenou lednici, kde se mezi limonádami a džusy nachází též ucelená nabídka Poličského piva různé stupňovitosti a barvy. Jak se následně dozvídám, obsluhu zajišťuje sám majitel, mladší chlapík korpulentní postavy, s blond obarvenými vlasy, hororovým trikem a piercingem v nosu. První rozporuplný dojem vůči této postavě připomínající Lou Fanánka v roce 1990 v kontrastu s nabízeným sortimentem záhy opadá, když mi jako první věc nabídne misku s vodou pro psa.
Neodkladně následuje má objednávka lahvového piva Záviš 12°, po které zjišťuji, že jsem vevnitř usazen o 30 min před řádnou otvíračkou. S dodatečným, zřejmě už zcela zbytečným dotazem, zda nevadí, že jsem uvnitř o něco dřív, mě uklidňuje, že stejně potřeboval najet mašinu na kafe a ještě trochu poklidit. V tom okamžiku jsem uvnitř zhruba 15místného lokálku sám a komunikace mezi námi není nijak závratná. Snažím se nastartovat další rozhovor na téma problematiky nabídky lahvového vs. točeného piva, na které dostávám velice jasnou a racionální odpověď. „Není problém tady do stolu bouchnout pípu a udělat z toho nádražní nalejvárnu, ale my to s otcem chtěli pojmout trochu jinak, chceme, aby se tu lidi cítili OK, a pivko a víno jim poskytneme alespoň takhle v lahvích“.
Zároveň mě upozorňuje, že pivu úplně nerozumí a spíše se zajímá o míchání drinků a baristiku. V ten okamžik dovnitř vchází noví hosté, čtyři týpci v kapucích, jejichž noc na neděli zřejmě nebyla úplně jednoduchá. Ve vyváženém poměru objednávají 2 pivka a 2 kávy a jdou se usadit do sedaček hned za rohem baru. Náš další rozhovor s majitelem se snažím vést v přátelském duchu a pomalu zjišťuji, že jeho znalosti piva nejsou až tak omezené, jak předtím avizoval. Z ledničky na mě vytahuje další dva 13stupňové speciály Eliška a František Bittner, kterými zakončuji poličskou trilogii a také „podpultové“ 1litrové pivo z nabídky nedalekého řemeslného pivovaru v Širokém dole s výkladem, který byl hodný šikovného obchodního zástupce. Pod tíhou přijatých informací a blízkých narozenin mého bratra uzavírám kontrakt a rovnou kupuji dvě tyto lahve. V ten okamžik si zároveň uvědomuji, že v kavárně plné zákusků typu čokoládové brownies a medovník mám možnost ochutnat několik speciálních piv a též zakoupit domácí pivo, které bych jinde zřejmě jen tak nesehnal. Tento podnik se mi začíná líbit, zároveň se ale krátí čas do objezdu vlaku a já se chystám k odchodu.
Náhle se dveře opět otvírají a dovnitř vstupují další zákazníci, tři ženy středního věku, z nichž dvě mají na hlavě velký turban plný barevných květin. Jedna z žen má v ruce mikrofon, což k záhadnosti celé situace přispívá ještě více. Na dotaz, co zmíněný floristický doplněk představuje, dostáváme odpověď, že se jedná o sociologický průzkum a oni představují Alexandra Hemalu a Saskii Burešovou. Tato odpověď vše zcela vysvětluje, a proto se novými hosty již dále nezabývám. Platím a na cestu přikupuji lahev Otakara 11°, abych místní nabídku Poličského piva zcela uzavřel. Loučím se s příslibem, že ještě přijedu ochutnat tu kávu a nějaké jídlo z nabídky, na které jsem dnes odpoledne neměl kapacitu.
Na nádraží v Borové, vzdáleném jen asi 50 m od bistra, pořizuji několik fotografií a zjišťuji, že už i zde lze vypůjčit knihu do vlaku. Nicméně této možnosti nevyužívám, mám totiž v báglu ještě jedno lahvové to go.
Bdmtee
