Háura: Plíce a motory

20 Kvě

Tři chlapíci v mém kupé se dojemně loučí s manželkami, div na perón nekanou slzy. Jen co se vlak rozjede, už si sypou do pusy gutku. „Buďte v klidu, oni jsou všichni dělnická třída,“ soucitně se ke mně přitáčí jeden z cestujících. „Může být,“ povídám si v duchu a vytahuju z kapsy pytlík žvýkacího tabáku.

Bengálská metropole Kalkata je ve skutečnosti spíš dvojměstí, rozdělené řekou Huglí a spojené několika mosty. Ten nejslavnější, oficiálně nazývaný Rabíndra setu čili Rabíndrův most podle básníka Rabíndranátha Thákura, byl postaven v roce 1943. Ve své době šlo o třetí nejdelší konzolový most na světě a technická památka dodnes platí za jeden ze symbolů města. Vede sice přímo k nádraží, ale mašinky a vagónky na něm nehledejte. Pro ty je tu Vivékánandův most, který v roce 1932 (tedy rok po přesunu hlavního města do Dillí) poprvé dovedl železnici až do Kalkaty. Ani po něm ale vlastně až tak moc vlaků nejezdí. Většina spojů z indického vnitrozemí totiž končí už na nádraží na kalkatském předměstí Háura.

A nekončí jich tu málo. V Háuře se každý den vytočí více než 600 osobních spojů a dva miliony cestujících, kteří se hemží po 23 koncových nástupištích, což je nejvíc v celé Indii. Mezi peróny zajíždějí i auta a náklaďáky a ještě v okruhu dvou kilometrů od nádraží potkáváte nosiče, baliče, překladače a další zástupce spedičního cechu. Kalkata sice může být srdcem Bengálska, ale Háura jsou v tom případě jeho plíce, které přivádějí do krevního oběhu města stále nové a čerstvě okysličené lidi, zvířata i věci, a možná i vlastnosti a děje.

Z výše uvedeného asi dokážete dovodit, že ani o nádražky není v Háuře nouze. Není, a vybere si každý. Food Track v přízemí historické budovy z roku 1905 nabízí vkusně prosmažená snídaňová meníčka – ano, meníčka, protože ke svým bhatúrám nebo paráthám dostanete i jednu sladkou kouli guláb džámunu. Džan Áhár v prvním patře novější budovy z 80. let nabízí tak leda hezký výhled na nástupiště a pokrm s tajuplným názvem motor panír, který vám aspoň názorně vysvětlí, proč si Bengálci přejmenovali své hlavní město z Kalkaty na Kolkatu: krátké a se tady vyslovuje (a mnohdy i píše) spíš jako o.

Jaký je rozdíl mezi městskou vlakovou dopravou v Kalkatě a v Dillí? A proč se Bengálci považují za kulturnější národ než Hindové? To všechno se dočtete v nové knize Smaženky a machři, která vás provede nejen po indických nádražích a nádražkách, ale i celou současnou indickou společností.

No comments yet

Leave a Reply

You must be logged in to post a comment.