Každému, kdo poprvé dorazí na stanici Černý Kříž na Šumavě, hned musí být jasné, že vzhledem k neexistenci žádné smysluplné okolní civilizace bylo toto místo bylo zbudováno pouze proto, aby se měl kam schovat drážní personál, přehazující návěstidla a výhybky na mezi lesy ztraceném rozbočení dvou železničních cest a aby se cestující, přebíhající z vláčku na koleji jedné do soupravy na koleji druhé, mohli se v nouzi nejvyšší uchýlit se za přívalu deště pod střechu v případě zpoždění některého z nich. V takovém místě se nikoho nenapadne, že by se zdržel – asi jako na mezistanici lanovky obvykle nikdo nemá pomyšlení se ohlížet vpravo ani vlevo.
Ani mu to nedopřeje zřízenec, který vás vyzvedne z kabinky jedné a důrazně navede k brysknímu nasednutí do kabinky další. Aniž se rozhlédnete, koukáte se jen na nohy – hlavně nešlápnout vedle! – přesunete se dál na své cestě k vysněnému cíli, možná jen bezděky vytratíte z kapsy papírek od bonbónu.
Stejně tak je tomu o pár stovek kilometrů dál na východ, v Suchdole nad Odrou, kde najde Černý Kříž svého dvojníka. Tam v Suchdole, v budově z červených cihel z obou stran obklíčené kolejemi, dodnes civí velemístnost, ve které kdysi žila ruchem nádražní restaurace, už dlouho prázdná. Od doby, kdy se najednou ztratili z drážních vozů zaprášení horníci a dělníci z hutí, kteří se v nádražní restauraci rádi zdrželi a nechali ujet svůj spoj a počkali na další jen proto, aby s kamarády probrali Baník a dopili poslední ze svých denních 10 piv na spláchnutí prachu z uhlí a železa z ostravských dolů a pecí, zbyla velemístnost i hala vedle ní úplně prázdná.
Na Černém Kříži se to ale liší. Na kříži nastala rekultivace. Znovuzrození. Neznám Kříž dříve. Ale zatímco v Suchdole nádražka byla a už není, na Kříži hospa nejspíš kdysi zamlada nebyla – a je. I když je to vlastně nádražka? Těžko říct. Je to fata morgána. „Víte, je to tu těžké, bez vody,“ prohodí pán za pultem. „Dáte si meruňku? Máme domácí. Hygiena nám dovolí jen lahváče. Nějaký ten párek, vafle, kafe a chleba se škvarkama.“ Lahváč Klostermanna, škvarkáč a meruňka k tomu neuškodí a lahodí. Dokonce se i Lenka dá zlákat na kafe do kelímku. Vítek mezitím namaluje něco knihy návštěv na peróně. Eště pohlednici, ta musí být…
Přemítám, že kdybychom tu večer zabloudili s kamarády v dešti nebo písečné bouři, dalo by se tu určitě i na vyhřáté dlažbě perónu přespat. I s velbloudy. Ráno se ohřát u kamen uvnitř. Pohladit černou kočku pro štěstí. Přečíst časopisy o dráze. Škoda, že tak málo času… „Kdybych tu nebyl, normálně zapískejte pod oknem, když tu budu, otevřu…“
Druhý den ráno jedeme extra o jeden vlak dříve, abychom si ten přestup vychutnali. Dávám si znovu trojboj a děkuju za zážitek. Pán za pultem: „To jste mě potěšil, zrovna jsem dnes tak vstal a říkal jsem si, že nic nemá cenu…“ Ale má, odvětím já, aspoň jednomu člověku už jste dnes radost udělal… Seš sentimentální vůl, táto, jak tě může dojmout nějaký zapadlý bufet, podivuje se Lenka, asi senilníš. „Kdepak bufet, nic nechápeš, to je místo zaslíbené, žádné takové neznám, kde celé nádraží nádražkou je.“ Odjíždíme a pamatuju si v sobě jen na nápis někde uvnitř, ten tam visel na zdi, že „na kříži každý dobře se cítí…“
Martin Krt, červenec 2020
