Hamilton Hall, Liverpool Street Station, Londýn

Celý tenhle výlet, který NP a KZ strávili ve squatu otíráním intimních partií vhlčenými ubrousky, nabral zajímavých obrátek poté, co si NP na Brick Lane narval u Bengálců betel a dokolébal se až před Liverpool Street Station. Toto starobylé londýnské nádraží z roku 1875 vešlo do dějin mimo jiné tím, že na něm v roce 1939 sir Nicholas Winton vyložil vlak plný židovských dětí. Pro nás se však do historie zapsalo svou výtečnou nádražní restaurací.

Hamilton Hall překvapí především rozlohou, dekorací a slušným vzezřením osazenstva. Od vstupu nás nejprve odradil nápis „vstup v roztrhaných džínech a špinavých botách zakázán“, ale když jsme zjistili, že nedílnou součástí viktoriánské výzdoby lokálu je i forbes, osmělili jsme se.

„Tohle je luxusnější než všechny sály, kam jsem chodila do tanečních,“ okouzleně špitla KZ. A skutečně: mnohé české hrady a zámky by mohly této nádražce závidět jak návštěvnost, tak výzdobu. Prostorný sál si zachovává hrdou koloniální atmosféru i hierarchii – zatímco pivo točí bílí, mezi stoly pinglují Indové. Ani lidé hrající forbes nevypadají, že by nevěděli, co se životem. Až by se chtělo říct, že forbes je tu považován za plnohodnotnou společenskou zábavu. Možná proto zde výherní automaty nejsou odděleny plentou. Zklamalo nás jen to, že nejlepší místo na horní galerii okupoval místní štamgast.

Českému nádražnímu povaleči se při vstupu do Hamilton Hall okamžitě vybaví Fantova kavárna, aby se vzápětí tomuto pošetilému srovnání krutě vysmál. Hamilton Hall totiž JE místem, kam můžete pozvat svoji holku. A nejen ji. Tahle nádražka je vhodná i pro pracovní oběd. Co je ale nejlepší: v jednom z bohatě zdobených rámů se vyjímá širokoúhlá obrazovka s informacemi o příjezdech a odjezdech vlaků. Takže když zjistíte, že váš spoj má zpoždění, stačí hrábnout do poličky s knihami v mnoha světových jazycích, anebo si objednat další pivo – podobně jako ve většině londýnských pubů se i zde nabídka šplhá ke dvaceti položkám.

Pro první seznámení jsme zvolili piva Starý hulič (Old Smokey) a Žrádlo pro psa (Pedigree). Pak došla řada i na Londýnskou pýchu (London Pride) a Podzimní alej (Autumn Ale) – vše za 2,80 nebo 2,90 liber. Pak ovšem KZ (i přes své squatově mastné vlasy) dostala od barmana možnost koštovat piva z malých panáků a vrátila se za drahnou chvíli v mlžném oparu s Tlustou Betty (Betty Stogs), kterou jí doporučil jeden z místních štamgastů. Není divu. Je to Champion Best Bitter of Great Britain a nejlepší z cornish ales. I nám chutnalo ze všech nejvíc.

Na jídle nás v první řadě překvapilo to, že je levnější než v bengálském pajzlu na blízko položené Brick Lane. Inu, nádražka se nezapře. K nedělnímu obědu jsme si proto dali Steak & kidney pudding, award-winning recipe za £ 5,40 a speciální nedělní nabídku: roastbeef s rozmarýnovými knedlíčky, které diktovaly, za £ 7,59 včetně piva; volba padla tentokrát na Guinness. V menu samozřejmě najdete i fish & chips, širokou škálu hamburgerů, a aby se zde najedli i místní zaměstnanci, jídelníček obsahuje i řadu exotických jídel sahajících od Itálie přes Maroko, Indii a Thajsko až po Mexiko. Anorektičky zaplesají nad okénkem Healthy options s nabídkou jídel pod 500 kalorií (náš oběd do této kategorie nepatřil), na své si přijdou i vegetariáni a alergici na lepek. Vegani mají smůlu.

NP i KZ vyhodnotili návštěvu nádražky na Liverpool Station jako vrchol výletu do Spojeného království. Budiž toho důkazem, že NP byl totálně naměkko. „Dobrá nádražka ještě žije,“ spokojeně vzdychal nad pivem, zatímco se mu v lehce zvlhlých očích zrcadlili zlatí andělíčci ze stropních štuků.

Atmosféra: Just Like Mama Used To Make It (to je za atmošku teprve podruhé v historii, poprvé to bylo v Čakovicích)
Obsluha: * * * * * (jen by mohla umět trochu lépe anglicky)
Pivo: * * * * * (většina točených sice vypadá i chutná jako koza, ale to je koneckonců jejich vlastnost a výběr je velký)
Jídlo: * * * * (přiměřená kvalita za velmi dobrou cenu)
Hajzlíky: * * * * * (disponují i automatem na šprcky)