U Welzla, Zábřeh na Moravě: Radost přerušit

16 Čvc

„A víte co? Já si to nechám ujet,“ láme se má cestovní morálka nad půllitrem točeného pšeničného Primátora. „Když mě pustíte k zásuvce a dáte mi heslo na WiFi, tak ani nemám kam spěchat,“ snažím se skrýt nastupující alkoholismus za pracovní povinnosti. Ale pan výčepní ví. „No to je správný přístup! Do Prahy to stejně jezdí co půl hodiny,“ kvituje mé rozhodnutí a div si nemne ruce jako sedlák Krkovička. „Takže si dáte ještě jedno?“

Dám. A milerád, protože tohle je vlastně docela haluz. Nejsou to snad ani dva týdny, co se v nádražkové skupině na K-reportu řešilo, v které hospodě je k dostání točený Primátor Weizenbier. A tu ho máme! Za 32 korun českých, spolu s bohatým výběrem lahváčů z produkce téhož pivovaru. V nově otevřené nádražce U Welzla v Zábřehu na Moravě.

Konkurenční boj je nelítostný. Pakliže na Barona Prášila najdeme reklamy již na peróně, Bistro u Welzla se svým poutačem strategicky okupuje místo pod tabulí s odjezdy vlaků. Tu ostatně najdeme i uvnitř hospody – tak jak to má ve správné nádražce vypadat. Bohužel během mé návštěvy displej zamrzl, a tak jsem byl o informace o zpožděních ochuzen.

A že by se hodily. Zvlášť když do lokálu přibíháte s výkřikem „Něco rychlého k jídlu by tam bylo?“ jako já. „Záleží na tom, jak moc pospícháte,“ odtuší vládce baru. On spěchat nepotřebuje. „Za čtvrt hodiny můžeme stihnout hamburger, párek v rohlíku, nebo calzone kapsu.“ Volím poslední možnost za 45. Neurazila, nenadchla. Jinak ovšem najdeme na jídelníčku několik hotovek dle denní nabídky. Kdybych byl býval tušil, že se stejně zaseknu u piva, volil bych možná jinak.

Je jasné, že s původní legendární nádražkou, o níž občas básní i můj otec, se Welzl nemůže srovnávat. Když však uvážíme, jak moc zhůvěřilá a místnímu geniu loci nepřátelská byla rekonstrukce zábřežského nádraží, je to vlastně pořád fantastická hospoda. Kromě klasického, až skoro starosvětského lokálu s ubrusy a jídelními lístky v knížkách nabízí i venkovní posezení na terase s výhledem na Babišovo silo a nádraží s věžičkou. Nechat si ujet svůj spoj je tady čisté potěšení. A na perón je to kousíček.

Na rozloučenou ještě žádám razítko do knížky, ale prý ho v bistru ještě nemají. „Chtěl bych takové to klasické kulaté, ale nemůžu najít nikoho, kdo by ho vyrobil,“ omlouvá se výčepní. „Aspoň máte dobrý důvod přijet zas,“ povzbuzuje mě. A já přijedu. Zábřeh se opět po letech stává místem, kde s radostí přeruším jízdu.

Atmosféra: * * *
Obsluha: * * *
Pivo: * * * * *
Jídlo: * * (bude doplněno a aktualizováno)
Hajzlíky: zatím nenavštíveny

Comments are closed.