Velkoměstský život není sranda. Jelikož jsme měli celý den v Dillí volný, řekli jsme si, že vyrazíme s Janou nakoupit studijní materiály. Z baráku jsme se vykokotili asi ve dvanáct. Následoval přesun na kultovně fekální ulici Asaf Alí Road, kde jsme tradičně asi hodinu hledali knihkupectví a jako tradičně v něm nic zajímavého nenašli. Pak jako že pojedem na Connaught Place, ale nějak jsme si spletli bus, takže nás to vyhodilo na Pahárgaňdži. “Nevadí! Aspoň vyměníme peníze a zajdeme si na special lassí,” povídá Jana. A v tuto chvíli začíná Jiříkovo vidění. Jedeme VÝTAHEM na střechu hotelu. Tam si dáváme HOVĚZÍ thukpu a special lassí, které docela dává. Mimochodem hovězí je na jídelním lístku kódováno jako buff, a teď si vlastně uvědomuju, že doteď jsem vždycky jedl v knajpách, kde vařili bez jídelníčku co dům dal. Taky to bylo za čtvrtinovou cenu. Vycházíme ven a zatímco Jana prohlíží jakési tretky, já beru útokem stánek s cukrovím. Žlučníkový atentát pokračuje nákupem dobrého čtvrt kila halvy a pak teda jako konečně jdeme na ten Connaught. Knížek nakupujem plnou tašku, zjišťujeme, že nestíháme a čeká nás nejtěžší quest. Cesta domů metrem ve špičce. Nejdřív se snažím vecpat do dámského rentgenu, ale babice je neoblomná. Do prvního se nevejdem, do druhého nás nacpou specializovaní regulátoři lidského toku. Naštěstí jedem až na konečnou a na poslední dvě zastávky si dokonce i sednem. I když najít to správné nerezervované místo je pro zdravého chlapa docela problém. Cestou busem tak dlouho dumám, proč jsem včera jel za 3 rupie a dneska to máme za 5, až zapomeneme vystoupit. Beru klíče a zdrhám domů, balím krosnu a zatímco mi holky chystají svačinku na cestu, ještě si stihnu buknout pár jízdenek na příští týden. Vyrážím zpátky do města na vlak, což znamená absolvovat stejnou cestu štrýtu v protisměru. Už chápu, proč se Noře nikdy nechce jezdit do centra a radši zevluje doma na periferii mezi poli.
Nausea naučila Dalibora housti