To je víno?

Zeptal se mě voják v metru při pohledu na flašku slivovice. Tak jsem mu to odkýval. Bezpečnostní prohlídky jsou tu opravdu zevrubné. Zatím se neobtěžovali vytáhnout mi z batohu ani ten spacák, co bývá hned nahoře. Zato ve vlaku do Bhópálu mi lehce zatrnulo, když se zvenku ozvalo něco jako střelba. To ale můj spánek nemluvňátka nijak nenarušilo, na rozdíl od skupinky, která přisedla někde v Ágře a vypadala, že stěhuje půlku Tádž mahalu. Nejdřív dokonale ucpala uličku bednama a pak se začala hlasitě dožadovat lehátek. Bohužel jsem nedokázal ani po hodině jejich skřeku pochopit, proč neustále řvou na člověka na čísle 27, když chtějí místa 33-38, která se nacházejí ve vedlejším kupé. V Bhópálu jsem si akorát koupil na peróně dva šmetrdóly (fakt nechápu, jak se sem tato pochutina dostala) a vyrazil do Sáňčí na buddhistické stúpy. Odírání západních turistů tady dovedli zatím nejdál. Vstupné pro Inda je 10 rupií, bledá tvář zacvaká 250. Ale aspoň tu mají nepochopitelně levné jídlo. Když jsem za večeři ve stánku platil 12 rupií, myslel jsem si, že asi na něco zapomněli. Z omylu mě vyvedla až snídaně, za kterou jsem dal rupií šest. Má to akorát jednu vadu. Nikde tu neprodávají tabák.