Politováníhodné nedopatření

Dneska se rozepíšeme trochu vážněji. V Indii si totiž právě dnes připomínáme deset let od nejostudnější události za posledních… no za posledních deset let, ať nekecám.

To se tehdy takhle na sever do Ajódhji (jiný průser novodobých indických dějin, který bude mít pro změnu výročí v prosinci) sjížděli hinduističtí poutníci a aktivisté z celé Indie. A když se 27. února vraceli zpátky, na nádraží v gudžarátském městě Gódhra se nějak nepohodli s partou muslimů. Bitka skončila tak, že jeden vagón shořel a zahynulo v něm 58 lidí, z toho většina žen a dětí. Radikální hinduistické organizace jako VHP (Višva hindú parišad, Světová hinduistická rada) okamžitě označily incident za předem plánovanou muslimskou provokaci a netrvalo dlouho, než se objevily první organizované skupiny, které začaly rabovat a zapalovat první muslimské domy.

Každá akce vyvolává reakci,” řekl tehdy nikoli Isaac Newton, nýbrž hlavní ministr Gudžarátu Naréndra Módí. Policejním důstojníkům přikázal následujících 24 hodin proti nepokojům nijak nezasahovat, takže se pogromy brzy rozšířily po celém Gudžarátu. Během následujícího týdne zahynulo podle oficiálních údajů přes 1000 lidí, z toho tři čtvrtiny muslimů. Neoficiální odhady jsou dvakrát vyšší. Později vyšlo najevo, že útoky na muslimy byly přesně cílené a není vyloučeno, že byly hinduistickými extremistickými organizacemi s vědomím vládních kruhů dokonce pečlivě naplánovány dopředu a čekalo se jen na vhodnou záminku.

Tohle všechno je historie. Ještě ostudnější však je, že se celá tragédie táhne s Indií dodnes. První rozsudky proti nečinným veřejným činitelům padly teprve loni a zatím zdaleka nebyli potrestáni všichni. Naréndra Módí nejenže se hanbou nepropadl a neodstoupil z funkce, ale ve svém křesle sedí neotřesitelně dál, protože mu žádný přímý podíl na masakrech nikdo nedokázal. Pokud jeho BJP (Bhártíj džantá pártí, Indická lidová strana) vyhraje příští parlamentní volby, je to ložený premiér.

Na Módího všichni kydají špínu, ale nikdo už neřekne, jak pozvedl Gudžarát,” brání jej jeho příznivci, to jest zhruba třetina indické populace. Na první pohled mají pravdu. Gudžarát patří k nejrozvinutějším svazovým státům v Indii, HDP utěšeně roste a místní průmyslníci kontrolují mnohé z velkých indických firem. Jenže to je právě to. V Indii se už před deseti lety ukázalo, že cena za hospodářský růst může být někdy až příliš vysoká. Obchodnické kasty, které měly v Gudžarátu vždycky velkou moc, utěšeně bohatnou, jenže zatím se v Ahmadábádu, kdysi indickém Manchesteru, zavírají textilky. Což samozřejmě vede k většímu napětí mezi náboženskými komunitami.

Připadá vám to jako oslí můstek? Ne tak úplně. Když chodíte každý den do kolbenky, je vám celkem jedno, jestli ten na pásu vedle vás je modrý, žlutý, nebo červený. Ještě se s ním rádi podělíte o svačinu. Ale jakmile se oba ocitnete na dlažbě, o svačinu už se nerozdělíte. Není divu, že se pak chudí hinduisté z nízkých kast s chutí nechají naverbovat k útokům na ještě chudší muslimy, protože nikdo nenávidí chudáky tak jako jiní chudáci. A co je nejdůležitější: zatímco chudáci z většinové komunity mají aspoň svoje lidi mezi velkými zvířaty, chudáci z náboženských a národnostních menšin nemají ani to.

Samozřejmě, Indie má svá specifika a pořád je od nás vzdálená čtyři a půl časového pásma. Dá se taky namítnout, že k podobnému politováníhodnému nedopatření tady jednou za čas prostě dochází. Jenže Módího politika pevné ruky kombinující neoliberální ekonomii a kulturní nacionalismus se dá úplně klidně přirovnat k současným pravicovým tendencím v Evropě. Nezbývá nám než doufat, že si nedokážeme vyrobit tolik chudáků.

Obrázek tentokrát nedávám, pod vyhledávacím heslem “Gujarat riots 2002” jich najdete až až.