Bakovská nádražka má jednu nevýhodu. Můžete tady kalit libovolně dlouho, ale rychlík do Prahy vám nezastaví, jak je den dlouhý. Na to se musíte přemístit do zastávky u náměstí. Ale ono to vlastně ani tak nevadí. Ajznboňáci při sestavování grafikonů evidentně mysleli i na potulné milovníky nádražních putyk.
První dojem je lehce rozpačitý. Tady že staví rychlíky na Prahu? Pokladna nikde, perón přímo navazuje na chodník a železniční přejezd. Prostředí dřevotřískové zastávky dominuje trafika poměrně slušně zásobená pornočasopisy. V neděli v sedm večer již zavřená. To už ale neplatí o hospodě naproti, kde vládne čilý ruch a hosté evidentně nabírají síly do dalšího náročného pracovního týdne. Hurá mezi ně!
“Gambáč nebo Klášter?” zní jediná otázka pana výčepního. Beru Klášter a přesvědčuju se, že to je opravdu poslední věc, kterou si můžu vybrat. Jídlo není a od smrti hladem mě nakonec zachraňuje až tatranka, kterou mi nabízí spolucestující ve vlaku. Všechny dílčí nedostatky hospody však nahrazuje skvělá atmosféra zahrádky s výhledem na padající šraňky a projíždějící vlaky. Sluníčko taky pomalu zapadá, do mě zapadá pivo a najednou mi do sebe začíná zapadat i to všechno okolo. Dvě zastávky pro různé směry jsou tu proto, aby nám cestování nezevšednělo. Čím víc nádražek poznáš, tolikrát jsi vágusem.
