Nad sérií článků o fotbalu a módě jsem uvažoval už někdy od března. Myšlenka však ve mně definitivně uzrála až při pohledu na vývoj letošního mistrovství Evropy. Devadesátá léta jsou totiž zpátky v celé své otřesnosti. Na hru českého týmu se dá dívat jen za neustálého proplachování očí borovou vodou a výrobci fotbalových dresů si pletou trička s bankovkami. Je to tak, vodotisky se vracejí s plnou parádou.
Devadesátky jsou pro fotbalovou módu podobnou pohromou jako osmdesátky pro českou popmusic. Jako by nestačilo, že do kopané proniká firma Nike. Ještě před ní objevují ostatní výrobci kouzlo sublimačního potisku a na mistrovství světa v roce 1994 zaplavují scénu paletou neuvěřitelně bizarních kolekcí. Jak už to tak v módě bývá, trend nastolila reprezentace Itálie.
Baggio a Baresi po zpackaném penaltovém rozstřelu. Na jejich tehdejších dresech mě fascinovalo, že na nich nemá Diadora reklamu, ale především ten znak italského fotbalového svazu. Přišli jste někdo na to, co má představovat ten modrý kruh?
Zajímavé je, že ty nejztřeštěnější nápady si výrobci schovali pro týmy z rozvojových zemí. Nezapomenutelné jsou v tomto ohledu zejména kreace strakatého Maroka a nepadnoucí Saúdské Arábie (které se pobily už v základní skupině) a skvělé Nigérie. Čestné místo v panteonu pak zabírá legendární džínový vzor domácích USA. Na obrázku neméně legendární obránce Alexi Lalas.
Tehdy ovšem ještě designéři byli natolik soudní, aby sublimovaným potiskem zhyzdili pouze dresy klasického střihu. Poté si však nějaký opravdu zvrhlý návrhář vzpomněl na osmdesátkové svetry ve tvaru hvězdičky a na průser bylo zaděláno. Vodotisky na pytlovitých dresech se staly hitem mistrovství Evropy 1996, kdy už azzurri dávno odhodili potisky a místo nich nasadili prapodivné límce.
I když zdánlivě nejúchvatnější částí fotografie je akné Christiana Ziegeho, povšimněte si také šířky Maldiniho průramků a složité konstrukce průkrčníku.
To Francouzi na dresy ve tvaru padáku prskli úplně všechno. Límeček se šněrováním, vodotisk, prapodivné pruhy, a ještě zřejmě zapomněli, že Didier Deschamps je o hlavu větší než kýbl a potřebuje svou vlastní velikost.
Ještě větší úlet však předvedli Nizozemci, kteří dokonce představili dva různé styly: náhradní dres s gradientem a hlavní s neuvěřitelně psychedelickým vodotiskem zachycujícím hráče národního týmu při oslavě vstřeleného gólu. Tohle se skutečně musí vidět zblízka.
Opomenout nesmíme ani Skotsko s jejich tartanovým vzorem. A korunu tomu všemu nasazuje hrdý Albion svými náhradními dresy v barvě chcíplého potkana. Není divu, že jako obvykle vypadli v semifinále na penalty s Německem.
Gareth Southgate záhy po rozhodujícím selhání. Utěšuje ho Stuart Pearce, který už jednou penaltu proti Německu nedal – v semifinále mistrovství světa 1990. Akorát Gazza si jenom drbe koule a moc to neprožívá.
Vodotisky se sice ještě objevily na mistrovství světa 1998 na děsuplném dresu reprezentace Mexika, ale to už byla spíše jejich labutí píseň. Do módy se vracejí teprve teď. Zatím sice jen velmi decentně, ale už jsou zde první náznaky, kam by se mohla fotbalová móda ubírat dále. Roli trendsetterů zřejmě opět přebírají Italové, kteří se jako první nebáli nanést vodotisk na celý přední panel. A vidíte ten velkolepý návrat barevných límečků? Jelikož vše nasvědčuje tomu, že módní trendy se opakují ve dvacetiletých cyklech, vypadá to, že na mistrovství světa 2014 se máme opravdu nač těšit.
Konec prvního dílu našeho seriálu bude smutný. Rashidi Yekini, nejlepší fotbalista Afriky roku 1993 a vůdce nigerijských Orlů na mistrovství světa 1994, zemřel 5. května 2012.
A příště si povíme něco o barvách a jejich kombinacích.
