Smíchovská Oáza je pojem. Ověřena generacemi pivních elitářů, klasických výpitků i obyčejných cestujících si stále drží své místo v podivuhodném kraji smíchovském. Hřejivá blízkost staropramenného pivovaru a stejný mok v kríglu pak jen ilustrují, že provozák je znalý pivních mravů a ví, co se sluší. Vlastně na mě padá smutek, že na této trase necestuji vlakem o něco častěji.
Pravda, když na Smíchově nádražka začínala, byla poněkud jiného formátu; Smícháč je přece jen druhým nejstarším nádražím v Praze. Za první republiky měl lokál luxusních pět hostinských místností – k tomu připočti špetku secese, gastrokrálovství, krásnou a ztracenou službu zajišťující přísun točeného piva i stravy až do kupé a v neposlední řadě důstojné otce formátu pana Cibicha (najdeš ho na Březňákovi).
Když se vydáme bájnou Oázu hledat dnes, měli bychom očekávat poněkud jiný svět. Ono řečené nádraží je punk samo o sobě. Ve vstupní hale minete nesmrtelné sorela plastiky u stropu a po výstupu do druhého patra už otvírá náruč vysněná putyka. Výsadní místo zaujímá výčep, sousedící s rozlehlejším „pivním sálem“. Kroky zpravidla vedou nejprve do výčepu, už proto, že v pivním sále panuje jiná „časovost“, pokud jde o rychlost a ochotu obsluhy. Výčepu se přezdívá Magorův, což neomylně hlásá i vývěsní tabule. Vysvětlení je prozaické. Ivan Magor Jirous totiž bydlel naproti přes ulici a spolu s restaurací Vltava na druhém břehu byla Oáza Magorovým polem působnosti v jeho hoodu. Kdo s ním toužil dát řeč anebo cokoli vyjednat, navštívil právě tento výčep sloužící coby jeho kancelář.
A dnes? Složení ryzích štamgastů a milovníku forbesů občas pročísne svěží závan žíznivého kolemcestujícího, ale jinak je tu ordnung. O ten se stará jak místní štamgastenská elita, tak i postarší culíčkářský výčepák s elegantní náušnicí a vizáží zavalitějšího Dannyho Treja. Pravda, občas se objeví ženská výpomoc či záskok. Na čepu máme klasický Staráč ve všech jeho podobách. Úplná láce to není, ale klasická desítka chutná moc dobře. Existence jídelního lístku je sporná. Svého času jsem si tu pochutnal na obstojném smažáku, kterému konkurovaly další hotovky. Při předposlední návštěvě se však mistr výčepu ukázal jako popírač jídeláku. Wovon man nicht sprechen kann, darüber muß man schweigen. Paradoxně mé poslední posezení v Oáze zavedení teplé kuchyně opět potvrdilo s poledním menu za bratru 75 Kč. Zřejmě byl den luštěnin – hrachovka a čočka s párkem nepatří do mé hitparády, ale stravitelné to bylo. Lahodným překvapením se může stát občasná přítomnost delikatesního domácího vaječňáku. Zadní stěnu místnosti lemují automaty štěstí, u kterých staří harcovníci zaučují mladá ucha do tajů této kratochvíle.
Pivní sál nadchne typickými nádražními vysokými stropy, které jsou koncipovány tak, aby se pod nimi mohlo vznášet co nejvíce kouře a tím umožňují vznik romantického oparu. Kapacitou je o dost větší, rozestupy mezi stoly jsou královské, místnosti dominují velkorysé sloupy s podivnými nazelenalými lampami. Nevidíme ven zahumusenými okny u stropu, zato vidíme skrze celou prosklenou stěnu místnosti přímo do příchozí části vestibulu nádraží. Střed místnosti zabírá tajemná konstrukce připomínající zahrádku nebo taky hrob. Uvnitř je vidět pozůstatek stromu a stříbrné fangle. Dle lokálního experta Františka jde o artefakt Štědrého večera, který se odehrál řadu let zpět.
Oslavit Štědrý večer v Oáze musí patřit mezi životní okamžiky, o kterých letití zúčastnění ke stáru a se slzou v oku vypráví vnoučatům. Štamgasti a fotři této místnosti jsou klidnější než vedle – daří se tu hlavně hloubavým duším a archetypu hospodského čtenáře. Tato část lokálu má okouzlujícího genia loci – kdo by si pak nechtěl nechat ujíždět další a další vlaky, vysedávaje spokojeně u turka, devátého pivečka a nepostradatelné startky. Výčep je zkrátka osobnější, ač méně vznosný; z pivního sálu zase dýchá něco jako historie a vonné alkovýpary. Záchody jsou poměrně čisté, což jim ubírá na zajímavosti.
Žel, naposledy mě poněkud zarazil fakt, že ve stejném patře kde najdeme Oázu, probíhala výstavba nádražní číny. Neříkám, že je to na škodu – levná, rychlá krmě svoje místo má. Nedejbože ale aby zruinovala kuchyni Oázy. Nic jiného v sázce není, jen úplný chudák by šel vychutnat pivečko do číny, když je hned vedle podnik takového formátu, navíc s historií a čilým společenským životem. Jak pravil jeden moudrý muž: „Oáza je kurevsky boží.“
Staropramen 10° à 23 Kč
Staropramen 12° à 26 Kč
Staropramen 12° nefiltrovaná à 28 Kč
Polední menu à 75 Kč