Nikdy se nepokoušejte nic fotografovat!

24 Pro

Když jsme vymysleli, že vydáme sborník o analogu, bylo nám okamžitě jasné, kdo se stane obětí našeho hlavního rozhovoru. Robert Bogs. Milovník starých obleků, bicyklů a především fotoaparátů. Umělec, který už má na svém kontě desetitisíce snímků a všechny na analog. Povídali jsme si v hospodě na Urale nedaleko jeho bydliště. Od něj se ostatně Robert vzdaluje jen málokdy. Drtivou většinu svých motivů totiž hledá a nalézá v Praze.

text a foto: ZZabak + NPyřin

Roberte, je pravda, že jsi nikdy nedržel v ruce digitální fotoaparát?
To je pravda. Ale zrovna dnes mě ale analogová fotografie s prominutím nasrala, když se mi rozbil aparát. Byl to Canon AE1 s měkce kreslícím objektivem, což je podle mě druhá nejhezčí zrcadlovka po Asahi Pentax Spotmatic. To pak máte pocity, jako když vám dítě před barákem přejede auto.

Kolik přístrojů vůbec doma máš?
Ani se neptejte, pánové. Určitě přes šedesát a dál to nepočítám. Když jdu fotit, často strávím třeba půl hodiny výběrem toho správného.

Máš u své sbírky nějakou dějinnou hranici, přes kterou bys nešel a novější přístroj by sis nekoupil?
Ač se to nezdá, nejsem staromilec. Neshromažďuju věci jen proto, že jsou staré, ať už jde o foťáky nebo o kola. Důvod je ten, že mají určité kvality, které už nové věci nemají. Takže mám Rolleiflex z roku 1929 i Yashicu Samurai z roku 1988. A dokonce i novější, ale to se až stydím říct – to jsou kompakty a mám je proto, že některé z nich mají kvazipanoramatický režim. Zúžíš si políčko a vytvoříš panorama.

Proč jsi nikdy nepřešel na digitál?
Protože u digitální fotografie mám pocit, že to je něco naprosto virtuálního, neuchopitelného, nereálného, co existuje jen tak napůl. Že je to někde v číslíčkách, zatímco negativ můžu držet v ruce. Taky proto, že nemám doma počítač – a digitální fotka má přece smysl jen tehdy, pokud si s ní člověk může na počítači hrát jako v komoře. A za třetí, protože digitální černobílá fotografie se nedá už tak snadno převést na bromostříbrný barytový papír, na němž jediném to pro mě má galerijní hodnotu. Možná by mohl být čtvrtý důvod, že digitální foťáky považuju za tak subtilní a tak náchylné k poškození, že by se mi s nimi špatně zacházelo. Nemluvě o tom, že jsou pro mě drahé. Takže se jich asi nikdy nedotknu ani dvoumetrovou tyčí.

Teď jsem někde četl, že snad za poslední dva roky bylo pořízeno víc fotografií než za celou dobu předtím.
Ano, to je zvláštnost digitální fotografie. Lidi toho nafotografují tolik, že už si to pak nestihnou ani zpětně prohlídnout. Vlastně si většinu fotek prohlédnou jen okamžitě potom, co je udělají. Cvaknou, podívají se na displej, a jdou dál.

Nemáš ze starých fotek pocit, že lidi dřív fotili líp než dnes?
Nedomnívám se. Hůř než tehdy to snad ani nejde. Existuje ovšem takzvané photo trouvée, tedy směr, kde se fotografie netvoří, nýbrž nalézá po antikvariátech. Mám o tom knížku, jejíž autoři prolezli pařížská vetešnictví a vybrali amatérské fotky pořízené bez jakéhokoliv uměleckého záměru. Jsou tam všechny možné chyby, technické, kompoziční, ale ty fotky mají tak nesmírnou emotivitu, že je to moje nejmilejší fotografická knížka. Problém je, že tohle se nedá naučit. A zajímavé je i to, že ti autoři v tom tu emotivitu nikdy neviděli.

Fotografii se věnuješ od roku 1999 a donedávna jsi fotil výhradně černobíle. Někdy před dvěma lety jsi ale začal i experimentovat s barvou a fotit na cross. Co tě k tomu přivedlo?
To jsem odkoukal od Jitky Horázné. Já se vůbec rád opičím. Dřív jsem si říkal, že černobílá fotka je sama o sobě abstrakce, kdežto barevná je až příliš konkrétním zobrazením skutečnosti a zmenšuje se na ní prostor pro vynechání nevyřčeného. Naproti tomu cross už je posunutý někam jinam a výsledek je u něj vždycky nepředvídatelný. A to samo o sobě může být zajímavé. Takže teď už to mám tak půl na půl. Cross má navíc tu výhodu, že se negativ dá ještě zvětšit černobíle, neboť je oproti barevnému pořád dostatečně kontrastní.

Co fotíš nejradši?
Jak s oblibou říkají profesionálové, mám takové dvě polohy: jedna je surrealistická v duchu definice Štyrského: fotografie nearanžovaná, neinscenovaná, nemanipulovaná. Nalezená zákoutí a tak dále. A druhá poloha, ke které jsem vždycky tíhnul, je impresionismus. Velice rád třeba fotím na měkce kreslící objektiv, který jsem si vyrobil tak, že jsem propiloval otvor z osmičky na šestku. A to úplně stačí, aby se objevila měkká kresba rovnoměrně po celém snímku. Vlastně se někdy divím, proč impresionističtí malíři pořád otrocky malovali existující krajiny a zákoutí. Proč si trochu nevymýšleli, i když na rozdíl od fotografů mohli.

Ty si jako fotograf impresionista vymýšlíš?
Tak bych to neřekl. Ale každý výtvarný fotograf je konfrontován s tím, že v okamžiku stisknutí spouště zakouší emotivní zážitek ovlivněný nejen obrazem, ale i tím, jak se vyspal, najedl, s kým předtím mluvil, jestli už dostal invalidní důchod a spoustou jiných věcí, které na fotce nebudou. Ale povídejte mu o tom, on to neví. A když se pak na ten obraz dívá člověk, který tam s ním nebyl, může z toho mít úplně opačné dojmy. Za 13 let své fotografické kariéry jsem se ale trochu ukáznil, takže už občas postupuju jako profesionál a snažím se, aby mě nálady neovlivnily.

Proč vlastně nemáš rád profesionály? Považuješ se za ryzího amatéra?
Jsem amatér v původním slova smyslu. Jako milovník. Milovník fotografie. Ten, který by měl díky svému nadšení odvést ještě lepší práci než profesionální fotograf, co to dělá za peníze a fotí to, co chce někdo jiný. Mnozí profesionálové už jsou vlastně jenom dělníci. Nafotí jednen snímek do katalogu a jdou na další. Já před nimi na jednu stranu smekám, tohle bych nedovedl. Na druhou stranu ta jejich práce nemá žádného ducha. Je to jako rozdíl mezi malířem obrazů a malířem pokojů…
Co tam máte dál? Všichni se určitě budou zajímat, jaký je nejlepší fotoaparát na světě.

Tak to pochopitelně.
Tak já vám to teda řeknu. Je to Rolleiflex starý standard, který se vyráběl v letech 1932—1938. Ten přístroj je bez nadsázky po všech stránkách nejdokonalejší, nejspolehlivější i cenově nejdostupnější. Není mu co vytknout, pokud nepovažujeme za negativum, že objektiv je až příliš ostrý. Na druhou stranu máme dokonale ostrou fotografii i na plný otvor. Dá se dnes sehnat kolem 2500 korun (je dobré investovat i dalších 800 do kompletní repase) a kdo chce fotografovat s výtvarným zaměřením, měl by jej mít. Flexaret, který je od něj odvozen, byl vyráběn už jako fotoaparát nižší cenové kategorie, tudíž se mu nemohlo věnovat tolik péče a při jeho stáří už to začíná být poznat.

Co objektiv? Pokud se nemýlím, Henri Cartier-Bresson fotil výhradně na 50 mm, protože ho považoval za jediný pohled odpovídající tomu, co vidí člověk.
Na to nevěřím. Člověk totiž především i s periferním viděním vidí panoramaticky. Naproti tomu výseč, kterou vidí opravdu ostře, má jen něco mezi 2 a 6 stupni, vědci se o tom dodnes dohadují. 50mm objektiv ale neodpovídá ani jednomu z toho. Samozřejmě na ulici je padesátka nejlepší, protože nikdy nevíte, co se před vámi vynoří.

A formát? Který máš nejradši? 3:2? 4:5? 1:1?
Není nejlepšího formátu. Každý motiv chce svůj formát, je to součást kompozice. Ale nejuniverzálnější je samozřejmě čtverec. Každý obdélník totiž předpokládá, že se něco děje i mimo obraz. Kdežto čtverec je hotový samonosný obraz s velkým O. Navíc je mnohem univerzálnější, většina motivů se do něj dá vždycky vměstnat.

U analogu většina lidí oceňuje jeho realističnost až hyper-realističnost. Co vyfotíš, to tam máš. Ale ty ve své tvorbě jako výtvarný fotograf, surrealista a impresionista se vlastně vždycky snažíš to ještě někam posunout. Vlastně nikdy nefotíš opravdu to, co máš před sebou.
Pozor, u surrealismu se žádné měkce kreslící objektivy nepoužívají. V duchu definice Jindřicha Štyrského mám fotografie nearanžované, tak jak je vytvořil sám život. A to je na nich nejsilnější. Ale samozřejmě u impresionistické tvorby je přesná kresba objektivů na závadu. Tak či onak, nakonec je vždy výsledná fotografie jiná, než jak jsme plánovali.
A s tím souvisí i poučení, které bych rád vyslovil na závěr: Kdo ještě nefotografujete, ani se nepokoušejte s tím začít! Je to časově náročné, drahé, z jednoho filmu si vyberete jednu fotku a jste rádi. Nepočítejte s tím, že začnete fotit dobře dřív než po stém filmu. Když uděláte hezkou fotku, tak leda náhodou bez koukání do hledáčku. Kdybych nefotil na analog, tak už mám dneska nový Mercedes.

Proč se tedy analogové fotky pořád držíš?
Protože vlastně ani nic jiného neumím. A navíc pořád čekám, že konečně udělám tu fotografii svého života. I když možná jsem ji už udělal.

Děkujeme za podporu při vydání analogové ročenky

Comments are closed.