Yo Yo! Ať začne lynč!

Těžká doba. Zahraniční rubriky českých médií se trumfují v neuvěřitelných zkazkách o případech znásilnění v Indii a internetová lůza se nestačí divit, co tam k tomu ty “lidi” vede. To v Indii už jsou mnohem dál. Rovnou si našli viníka.

Co na tom, že misogynie a násilí na ženách v severní Indii kvete už několik let. Krvelačný dav má jasno, za všechno může Yo Yo Honey Singh. Paňdžábský rapper, jemuž by dnes indická veřejnost nejraději odebrala jedno p. Ono se popravdě není moc čemu divit. Když jeden zpívá žánrové texty o prznění nevinných panen v zemi, kde je každých 20 minut nahlášeno (nahlášeno!) znásilnění, musí počítat i s nepříznivými ohlasy. Vánoční vlna znechucení nad jeho produkcí ovšem dosáhla takových amplitud, že Honey Singh radši zrušil silvestrovský koncert a začal tvrdit, že ty nejdrsnější texty vlastně ani nesložil on, nýbrž nějaký záškodník.

Ponechme nyní stranou, kdo inkriminované písničky ve skutečnosti napsal. To je totiž úplně jedno. Stejně jako otázka, co si o ženách myslí Hirdéš Singh coby indický občan. Honey Singh jakožto umělec je pouze produktem téže patriarchální společnosti, která dovoluje mužům, aby takřka beztrestně páchali násilí na ženách. “Vždyť si o to ty holky samy říkají,” blahosklonně se usmívají policejní úředníci. “Nemají se oblékat tak vyzývavě a chodit večer ven,” zní takřka neprůstřelný argument.

Jenže připsat rostoucí násilí vůči ženám jenom tradičnímu mužskému sexismu je trochu málo. Už se tolik nemluví o tom, že tato každodenní dramata se většinou odehrávají v kulisách periferií městských aglomerací. V hlavních rolích účinkují vykořenění lidé čelící drsnému prozření, že ve velkoměstě se nakonec nebudou mít o tolik lépe než doma na vesnici. Pokud vůbec.

Překvapivě hezky to vystihl Móhan Bhágvat, šéf Národního svazu dobrovolníků (RSS), známé to organizace hinduistických šovinistů. “Rapes happen in India, not Bharat,” pronesl minulý pátek na shromáždění v Ásámu. Souhlasil i přední indický sociolog a antimodernista Ašíš Nandí, který jinak na krajní pravici nenechá nit suchou. Jasně, stará feudální Indie měla svoje mouchy a nebylo jich málo. Jenže moderní společnost je nejenže nestíhá vychytávat, ale dovoluje jim i kynout do olbřímích rozměrů.

V představách indických státníků měla být překotná modernizace, urbanizace a westernizace jakýmsi buldozerem, který srovná všechny tradiční nerovnosti. Nakonec funguje spíš jako pluh, který do indické země vrývá ještě hlubší brázdy. Není náhoda, že právě ty praktiky, jež si spojujeme s temným středověkem, se hojně odehrávají v severozápadní Indii, která se pyšní hospodářským růstem a nejvyšším počtem venkovských milionářů. Mrtvá novorozeňata pohozená v polích? Nic nového. To jen selektivní potraty přinesl teprve technický pokrok v 90. letech. Zvěrstva klanových předáků proti sňatkům z lásky? Pouhá obranná reakce na to, že v rychle se modernizující Indii ztrácejí tradiční moc. Násilí na ženách? To samé v bledě modrém.

Dnešní Indie má problém. Na jednu stranu by chtěla dohnat a předehnat Západ, na druhou stranu by si chtěla zachovat svou tisíciletou tvář. A tak přešlapuje na místě a neví, kam dál. Koneckonců nejlíp to asi vystihují oni mladí lidé, kteří dnes demonstrují v ulicích Dillí a ještě včera vášnivě poslouchali Honey Singha: kluka, který rozmlouvá své dívce, aby přestala pít alkohol a dala si radši kuře tikka se špenátem.

V čemž se jim vlastně ani nedivím.