Ty cérky mi dávají. Dneska jsem s nima vyrazil na výlet. Vzali jsme bus směrem na Ránakpur a vystoupili někde uprostřed divočiny podívat se na rádžasthánské vesnice. S tou divočinou se nám to teda povedlo. Všude jenom šutry a kopce, občas nějaký strom nebo dokonce palma. Děcka, co tam pásly krávy, neuměly ani hindsky, bo nejspíš nechodí do školy. Ale stejně už se někde naučily sockovat. Helena pro změnu zase všecko fotila, takže z nich budou brzo ještě větší kašpaři. Když jsem furt žbrblal, tak mi Jana řekla, že ten pokrok stejně nezastavím. Ale třeba jo. Tak buďte té lásky a foťte s citem. Pět fotek denně úplně stačí. Uvidíte.
Pak se naše cesty rozdělily. Holky vyrazily do Ránakpuru a já zpátky do Udajpuru, abych chytl večerní vlak do Dillí. Možná jsem mohl tušit nějakou čertovinu už ve chvíli, kdy jsem nasedl do busu, který vezl lidi i na střeše. Mohlo mě něco trknout, když jsem za lístek platil místo 20 rupií jenom 15. Asi mi mělo přijít divné, když jsme jeli jak s hnojem a stavěli u každé vrby. Nee. Teprve až když nás na rozestavěné dálnici předjel druhý autobus, uvědomil jsem si, že se blíží průser. Vlastně teď ani nevím, co mě tak překvapilo, když jsme se na kraji Udajpuru zařadili do fronty k benzínce…
Takže jsem si podruhé v Indii i zaběhal. Tento úprk se ale nedá označit ani za paměťák, neboť jsem vůbec netušil, kam mám vlastně běžet. Ale fazoška tam asi bude, protože jsem kupodivu ten vlak stihl. I s pauzou na svačinku.