Honza mi dal dva lístky, že hrají s Janou Koubkovou na Pražském hradě, a že můžu pozvat a oslnit nějakou lepou devojku. Půl dne jsem přemýšlel, která bude ta pravá – až jsem nakonec pozval Jiřího.
Vlastně ani nevím, která z něžného pohlaví by nabídku „pojď dnes večer na hrad, bude tam jazz a raut“ mohla kvitovat tak samozřejmě. Z kumbálu jsme vytáhli své nejlepší šaty, já oblek z tanečních a Jirka uniformu portýra, kterou si přivezl před lety z Indie. Sedli jsme na tramvaj.
Večer za moc nestál. Jana s kapelou byli parádní, zvuk byl skvělý, ale publikum složené z osobností, podnikatelů, lobbistů a všelijakých takových panáků dá vždycky dohromady takovou otrávenou, oficiální atmosféru, kde se každý sice ze všech sil tváří jako Marlon Brando, ale nezbývá už pak nikdo, kdo by poslouchal muziku. „Už aby bylo to pohoštění, hlavně víno, hodně vína!“ říkali jsme si.
„Pánové, tyhle pozvánky platí na koncert, ale bohužel ne na raut,“ řekla mi pak krásná kočka hosteska a usmála se jako sluníčko na hnoji.
„Ale tak dyž už jsme tady, tak bychom si dali aspoň skleničku s muzikantama,“ zkusil jsem to ještě, ale něž jsem skončil, věděl jsem, že bez úspěchu – ta rozkošná slečinka měla podobná individua už dávno v oku, a tak bez jediné nejisté kontrakce mimických svalů napřáhla paži směrem do haly a řekla:
„Dál bohužel nemůžete, ale jestli chcete, tak tíhmle směrem je východ.“
„Píča jedna,“ řekl jsem Jirkovi o půl hodiny pozěji v hospodě Na barikádách nad půllitrem celkem obstojně natočených Krušovic.
