Ústí nad Labem: Celý je to jen vo píchání!

Ústí nad Labem má sice nově zrekonstruované nádraží, kde dominuje ocel a sklo, kde najdete sterilní čekárnu i všudypřítomné Pont sámošky a Fornetti, ale pro nádražku už místo nezbylo. Rekonstrukci sice nádraží potřebovalo jako sůl, ale s cenou celé operace ve výši 45 milionů se mohlo najít pár peněz aspoň na nějaké to bistro, ba nejlépe pivní svatostánek. Nevím, jak tomu bylo dříve; nechť se znalci ozvou, jestli bylo Ústí poctěno výsadou nádražní restaurace. Můj soukromý tip je, že tam prostě být musela. Ocitujme Českou televizi:

„Dnešní hlavní nádraží v Ústí nad Labem vzniklo při stavbě dráhy z Prahy do Drážďan v roce 1850. Nejvýznamnější česko-německý železniční tah tudy prochází dodnes, od konce 50. let 19. století je navíc nádraží důležitou křižovatkou – od mezinárodní trati se odděluje další hlavní tah, který prochází severozápadem Čech z Ústí nad Labem přes Teplice, Most, Chomutov a Karlovy Vary do Chebu.“

Je to kardinální ostuda. Důležitá křižovatka, hlavní tah a nádražku prostě NEMÁ. Divím se, že dobří lidé ústečtí neprotestují a ani se nepustili do přípravy nějaké té vznešené petice.

Dobře. Po třídenním tahu v Ústí nad Labem padl návrh, že je čas vrátit se domů, do Prahy. Osud chtěl, že plánovaný vlak samozřejmě ujel a tudíž v myslích skupinky flamendrů vyvstalo pomyšlení na spravovací i čekací pivečko. Pivečko, které by po vzoru chirurgie nejen léčilo, ale také zgruntu měnilo.

Na radu studenta politické filosofie Marka se uchylujeme do takzvané přinádražní restaurace nazvané prozaicky XXX. Je vidět, že je znalec – vedle Burger Kingu a podivného nonstopu není výběr podniků u nádraží příliš velký. Už při vstupu host pozná, že jde o přinádražní putyku. Malebné krajinky s vlaky, detaily mašinek lemují umaštěné dřevěné táflování. Střetávají se zde jak cestující, tak štamgasti. Obě kategorie samozřejmě dosti splývají. Fenomén štamgastenství zde však kvete, což podporují i sportovní plakáty, šály a podobné fetiše, na které smetánka zdejšího lokálu dbá. Návštěvník je zpočátku udiven rozmanitostí sportů a znepokojeně přemýšlí, zda-li se neocitl v centrále sokolské župy plné zdatných sportovců – najdeme HC Slovan, box, fotbal, ale i momentky památných skoků na lyžích. Osazenstvo rozeseté do třech místností ale vypadá, že mladická léta plná sportovního zápalu si odbyli a mohou si spokojeně dopřávat alkoholické nápoje či společnost pomrkávajících forbesů.

Flamendři se uchylují do místnosti s nezbytnou televizí, pod kterou je majestátně umístěn jakýsi stůl/oltář/taburetka s ikonou XXX. Krušovická desítka sice není zrovna výhra, leč teče a přijde na bratru 21 korun. Ženská třetina skupiny je hladná, avšak pravidla tohoto podniku jsou jasná – nevaří se a jsou jen brambůrky. Student Marek vyjadřuje domněnku, že se jedná o takzvanou nálevnu. Abychom zapadli, objednáváme božkov speciál s kávovou příchutí a snažíme se splynout s prostředím; tedy se také pokoušíme nalévat. Během této činnosti se nám ještě nezjevuje podstata lokálu a nepozorujeme zajímavé persony a místní patrony – snad s výjimkou trojlístku mladých, ambiciozních veksláků u vedlejšího stolu (viz foto). Zato nám ujíždí další vlak. Při potupném návratu zpět nás šenkýřka a psovitý výčepní vítají žoviální frází, úsměvem a dalším pivem. Na zmeškané vlaky jsou pochopitelně zvyklí.

Vstupujeme do druhé etapy, díky které se nám otevírají oči a alespoň povrchně můžeme přihlížet božské komedii v třetí místnosti, kde je o poznání živěji. Je tu více automatů a nad všudypřítomným dřevěným táflováním vidíme strategicky umístěné zrcadlo, díky kterému může pozorovatel obhlédnout celý lokál ve všech detailech během okamžiku. Zdobný a vysoký strop značí, že se kdysi zřejmě jednalo o pivnici, které by přízvisko nádražní dělalo všechnu čest. Flamendři mlčky pijí a naslouchají moudrým dialogům nejen o životních peripetiích, které se ozývají od vedlejších stolů. Jde o nelehký úkol, kakofonie hlasů a podroušená dikce jsou poněkud rušivými elementy a místní osazenstvo nejeví známky družnosti. I přesto můžeme zdejší rozhovory nazvat až skoro platónskými, dotýkající se nejpalčivějších témat a otázek.

Dokládá to například úryvek rozhovoru tří postarších mudrců od rohového stolu, kteří tematizují otázku viny, smrti a vraždy. Camus skrytě tleská. V autentickém znění přinášíme následující přepis:

Mudrc #1: „No víšjak, mám kamaráda na ubytovně. A von tam s nima právě bydlel ňákej arab. A von ten arab něco ukrad. Teď nevim co, ale bylo to drahý. Noa kluci se začli radit, co s tim – jasně, že se na to přišlo. Jakože dokonce přemejšleli, jestli ho nezabít. Zabít, jo! Ale tak nakonec na něj udělali frontu, rozumíš. No, dali mu co proto. Všech jedenáct se na něm vystřídalo!“

Mudrc #2: (obdivně) „Ale jedenáct je dost!“

Mudrc #3: (podroušeně off-topic) „Vám to řikám debilové, celý je to stejně jen vo píchání!“

Student politické filosofie Marek si dělá poznámky a u osmého piva hlásí, že to bude „epesní materiál na diplomku“. Ujíždí mezitím třetí vlak. Opilá, asi čtyřicetiletá žena u stolu vedle vchodu místnosti triumfálně oznamuje, že „fakt umí kouřit“. Hráč výherních automatů ji napříč místností oponuje, avšak nezvedá zrak od forbesu. Hlas, který flamendři nejsou schopni nikomu přiřadit, se zvučně táže a jeho tón implikuje, že jde o otázku večera: „Knedlík nebo brambory?“. Celkovou atmosféru dokresluje břinkavá hudba forbesu a pravidelné mručení hráče.

K flamedrům, kteří usoudili, že je čas odejít a stihnout vlak, jakoby na rozloučenou přistupuje mladík. Po seznamovací konverzaci, z které je rozumět přibližně jedno slovo na jednu větu, se nabízí čísti nám z ruky. Flamendři souhlasí a autor článku je pasován na osobu s největším štěstím z celé družiny. Flamendři se ve spěchu loučí a v běhu na vlak konstatují, že XXX je vlastně poměrně důstojným substitutem opravdové nádražky.

Ale jen poměrně. Stačilo by změnit jen pár věcí. Utopií je přesun na nádraží. Reálnější možností je změna značky a kvality piva. A zajisté, jak z označení přinádražní restaurace vyplývá – neurazila by ani strava, ať už teplá či studená.