Mrtvý klid nedělního odpoledne VI

31 Mar

Chvíli jsem na tu výlohu nevěřícně zíral. Až pak mi to došlo. Zrušili lahůdky Zemark na Václaváku. Místo nich teď na kolemjdoucí září logo pekárny Paul. Někteří lidi se zjevně nezastaví, dokud nevymýtí všechna normální místa ve městě, státě, na světě. Nová pekárna je jen malý krůček ke konečnému nastolení voňavé korporátní utopie, ale velký průser pro lidi, co měli rádi vlašák s rohlíkem.

Koukám do krásného světa za výlohou. Za pultem s rozmraženými francouzskými polotovary pobíhají prodavačky v bílých uniformách a házejí na zákazníky apatické úsměvy. Mohu vám doporučit náš čerstvý pain à l’ancienne?, ptá se už posté jedna z nich. Večer po šichtě dojede do svého malého bytu na Zličíně, udělá si tortelini s kečupem, pomalu je sežvýká, tiše se rozpláče nad Facebookem a bude marně přemýšlet, jak se sakra dostala až sem.

Ve frontě na křupavé nesmysly čeká i zenově pokojný šedivý chlápek v decentním obleku a kravatě. Klidně by to mohl jeden z majitelů firmy Lordship. Bagetu si odveze do svého minimalisticky zařízeného kanclu a po svačině se zase pustí do práce. Má toho poslední dobou moc. Lidi jsou kdovíproč nasraní, že jim na Letné buduje krásný nový obchoďák. A ne jeden. Rovnou dva. Nejspíš jim bude potřeba něčím zavřít hubu. Kdo si od něj vezme almužnu tentokrát? Soukromá škola, rozvoj Konga nebo cool designový festival? Těžko říct, etické hodnoty kulturní veřejnosti se dneska mění každým okamžikem. Jisté je jen to, že ty podzemní garáže budou fakt sypat jak prase. Jo.

Přehlídka charakterů v boulangerii mě přestává bavit. Jdu k Muzeu na tramvaj. V podchodu voní salámová pizza, na kterou se opodál někdo marně pokouší vydělat hrou na kytaru. Prodavačka v ruských specialitách trpělivě vysvětluje zmatené smažce, že jízdenky nevedou. Z prosklených stěn Federálního shromáždění na mě mrkají kravičky restaurace Čestr. Do svého čtvrtkilového stejku se tam možná čas od času zakousne i Karel Komárek. Taky si ho zasloužil poctivou prací a pomocí komunitě. Jeho nadace se zasazuje o rozvoj kulturní městské krajiny a tvorbu veřejného prostoru, o úžasném filmovém festivalu v Karlových Varech ani nemluvě. Péče o parky a hezké prostředí ve městě je totiž potřeba. Zvlášť když člověk na jeho druhém konci dalším obchoďákem znásilňuje Dejvice.

Čekám na jedenáctku a koukám na posunující se proud aut zarámovaný nekonečnou šedí a smradem velikonoční Prahy. Počasí a doba vhodná k ukřižování. Doba, ve které se nám ti hodní lidé v čele společnosti upřímně snaží pomoci, a my jim to až na pár nevděčných šmejdů všichni nekriticky žereme. Najednou vidím, že se mezi auty něco děje. Nasraní řidiči troubí, brzdí a kličkují. Přes magistrálu si to středem jízdního pruhu vykračuje holka v děravých džínách a vysokých podpatcích. Pohazuje hlavou do rytmu sluchátek, okolní chaos bohorovně ignoruje. Jestli je teď v téhle zemi někdo úplně normální, je to právě ona.

Comments are closed.