Je 27. března 1973 a skupina vesničanů v lesích uprostřed himálajského podhůří právě zabránila dřevorubcům pokácet několik stromů. Nikdo ze zúčastněných v tu chvíli netuší, že zdánlivě bezvýznamná událost se brzy rozkřikne nejen po Indii, ale po celém světě. Přivazování ke stromům se do několika málo let stane základní výbavou každého správného ekologického aktivisty. Rodí se moderní indický environmentalismus, aby se zapojil do debaty, která na Západě pomůže nastartovat kritiku celé myšlenky pokroku z filosofických pozic.
Zatímco hnutí Čipkó (doslova obejmi) na severu Indie zahajuje první blokády lesů proti průmyslové těžbě dřeva, v Bombaji vychází 31. března 1973 v předním indickém časopise Economic and Political Weekly článek Charta pro Zemi (Charter of the Land). Jeho autor, vysoký úředník ministerstva zemědělství B. B. Vóhra, v něm nabádá indickou vládu, aby zabránila další devastaci životního prostředí. Vláda má však jiné starosti. Začátkem dubna vyhlašuje Projekt tygr jako největší plán ochrany přírody na světě. Vzniká devět tygřích rezervací a pruhovaná šelma, které v té době po Indii pobíhá už jen okolo 2000 kusů, je vyhlášena národním zvířetem. Rok po vydání Limitů růstu a půl roku před ropným šokem to vypadá, že se něco začíná měnit…
Je rok 2013 a za oněch čtyřicet let se skutečně změnilo mnohé. Dillí se za celý rok prakticky nevynoří ze smogu. Z posvátných řek Gangy a Jamuny se staly mrtvé stoky. Lesy se vesele kácí dál a nejrůznější těžařské společnosti šikanují vesničany a kmenové obyvatele. Do toho všeho nikdo pořádně neví, co si počít s odpadem, který za sebou šestina obyvatel planety nechává. Tygrů je dnes v Indii jen okolo čtyř tisíc, ačkoli rezervací už je 27 a pokrývají přes jedno procento území. (Za čtyřicet let to vychází na padesát kusů ročně, zatímco stovku jich za rok pytláci buďto postřílejí, nebo prodají na pokusy do Číny.) A indičtí ekologové? Ti se v zoufalé snaze na tohle všechno upozornit zkompromitovali spoluprací s kryptofašisty.
Celý výčet je o to smutnější, když si uvědomíme, kam jsme to za těch čtyřicet let dopracovali my. Zatímco indičtí rolníci brání vlastními těly svůj poslední zdroj obživy, my sázíme rajčátka v městských meziblocích, abychom si je vyfotili nejnovějším iPhonem a řádně vyinstagramovaný obrázek vystavili na Facebooku. Celý den hákujeme v přetopeném nebo překlimatizovaném kanclu nadnárodní společnosti a za vydělané peníze si pak koupíme fair trade kafe a kabelku z organického konopí. A když nám zvednou plat, tak třeba zbude i na letenku do nějakého národního parku ve Skalistých horách. Anebo víte co? Letos pojedeme na dva týdny do nějakého ášramu v Indii. To je přece taková duchovní země nedotčená západním konzumem. Třeba tam konečně najdeme ten vnitřní klid a mír…