Welcome to Hell Aviv!

Vítejte ve městě, kde vás na nádraží čeká kontrola jako na letišti. Ve městě, kde se bez platné jízdenky na nádraží vlastně ani nedostanete. Ve městě, kde nejsou nádražky. Přesto existuje přinejmenším 100 a 1 důvod, proč tohle místo rozhodně navštívit…

Z návštěvy tel avivského vlakáče nakonec sešlo – plánovaný spoj do Jeruzaléma (prý velmi pěkná trasa) jsme nestihli a v zevlování po nádraží nám zabránili turnikety. Přes ně jsem stihla letmým pohledem vyzjistit, že nádraží tu skutečně vypadá jako letištní hala, a to včetně typu občerstvoven… To už je skoro na sukovici! Ale co, pojedeme autobusem…

Prvotní zklamání nad „nudným“ busem začalo ale ustupovat tím rychleji, čím více jsme se k autobusáku blížili – ulice i domy čím dál sešlejší a špinavější, kolemjdoucí barevnější. Nakonec se před námi zjevilo i ono kýžené betonové monstrum. Cestu do jeho temných útrob lemovali příslušníci místní negromenšiny a jejich nepříliš důvěryhodné krámky, což přesně vystihovalo atmosféru, která nás čekala uvnitř.

Hatakhana Hamerkazit Hahadasha není Gargamelovo zaklínadlo, ale název největšího autobusového nádraží na světě – Tel Aviv’s Central Bus Station. Představte si Hlavák, zvětšete ho plošně tak třikrát a přidejte 6 pater navrch. Jak nejlépe přiblížit ten genius loci? Četli jste někdy aspoň jednu povídku od Stephena Kinga? Aspoň jedny Stopy hrůzy? Viděli nějakej sedmdesátkovej béčkovej horor? Prostě storku o obřím obchoďáku, kde mizí lidi beze stopy, aby se pak ráno v obchodech zničehonic objevily nový figuríny. Příběhy o podivínech žijících v takových budovách a nikdy nevycházejících na světlo boží. Jo? Tak vám garantuju, že ta místa jste si představovali přesně jako Hatakhana Hamerkazit Hahadashu!


HHH, přezdívaný také Bílý slon, skutečně připomíná něco mezi starým a novým Hlavákem. Monumentální architektura 70. let rovná se všechno, jen ne příjemné místo k pobývání. Když jednou vejdete, ocitnete se v naprosto nepřehledném bludišti chodeb a jejich odboček, nejrůznějších zákoutí, obchodů, skladišť, pater a mezipater pospojovaných 13 výtahy a 29 eskalátory. Z jednoho patra vidíte do x dalších, ale najít správnou pokladnu a terminál se vám jen tak nepoštěstí. V budově měly podle původních představ zřejmě koexistovat nádraží a nóbl obchodní dům, vznikla tu ale taková lepší Kolbenka…

Mohli byste se tu potulovat hodiny mezi krámky nabízejícími snad všechno od oblečení a občerstvení (jako všude v Izraeli skvělý!), přes knihy, hudební nástroje, hračky či domácí zvířectvo. Na všem je vidět, že je to… no jednoduše levné. Najdou se tu i lepší obchody, ale klidně sousedí třeba s odkladištěm papírových krabic… Mohli byste se nechat unášet spěchajícím davem a za vteřinu zahnout do uličky, která vypadá, že jí nikdo nešel už léta. Není tu extra špína ani vyložení houmlesové, ale vše působí tak nějak zašle a melancholicky. To ještě umocňuje klavírní hudba linoucí se z reproduktorů a třískající se s diskopopem pouštěným z obchodů. K večeru se začínají objevovat kupy odpadků a pod stropem visí obří papírové lampióny…

Shrnuto a podtrženo: pro čtenáře vágus.cz návštěva povinná! Nestačí-li vám dojmy, přidávám fakta a důvody, proč tak učinit. Celý komplex se rozkládá na 230 000 m2!!! Stavba začala roku 1967 a veřejnosti se otevřela až v roce 1993 (už tehdy byla za zenitem). Tisíce m2 obchodních ploch se nikdy nepodařilo pronajmout a značná část prodávaného zboží pochází z nejasných zdrojů (pirátské kopie, fejky apod.). Turistické průvodce většinou radí se tomuto místu vyhnout. Architekti, urbanisté a jiní odborníci do jednoho prohlašují HHH za noční můru a nejobludnější stavbu v Izraeli vůbec. Nevedou se diskuze, zda a proč Bílého slona smést z povrchu zemského, ale jak to nejlépe udělat. A navíc – HHH (i nedaleký starý autobusák) se nachází ve zdaleka nejhorší a nejnebezpečnější čtvrti Tel Avivu, kterou jedna reportáž označila jednoduše jako Vision of Hell… Co víc byste chtěli?!

Fotky starýho i novýho autobusáku a jejich okolí najdete třeba TADY.