Lonely Planet pěje ódy na překrásnou krajinu a obsluhu, která vás napájí rakijou. Tripadvisor háže špínu na prý už tak dost špinavé a přeplněné vagóny. Pravda je, jak už to tak bývá, někde uprostřed. Na trati Sarajevo-Mostar se před válkou údajně jezdilo až 190 kilometrů za hodinu. Dnes se tu po kolejnicích houpají staré vagóny, které dostaly bosenské dráhy darem od švédského království.
„Pünktlich,“ uznale pokyvuje hlavou naše německá kamarádka Lisa, když se přesně v 6:51 rozjede švédský vlak ze sarajevského nádraží směrem k Mostaru. Pohodlně se usazujeme do vagónu první třídy a vytahujeme snídani. Burek jako vždycky. „Svého chlapce poznám po zvuku,“ zajásá KZ poté, co NP přesně v 6:54 otevře první Sarajevsko pivo. Den bude dlouhý.
„Imate rakiju?“ zaznívá přesně v 8:00 kruciální otázka dne. Číšník, který celou dobu jízdy kmitá třemi vagóny s podnosem plným drobných, bez mrknutí oka přináší tři decky koňaku. Chorvatského. Jako brzdu vytahujeme z batohu pro změnu slovinskou kofolu jménem Cockta. Chutná, jako kdyby už do ní někdo nalil rum.
„Teď jsme jako bacily ve střevě,“ rozplývá se KZ při průjezdu jedním z tunelů. NPmu mezitím ukazuje zdejší somrák díru v břiše, takže bacily ve střevě málem opravdu vidí. Nám ostatním se v tu chvíli už otevírá výhled na Hercegovinu. A není to lautr rovina. Serpentiny nad Konjicem se klikatí jako jedovatí hadi, kterých se tady prý na kolejích vyhřívá tolik, že vlak často ani nemůže zastavit.
A tak náš šnelcug uhání po stráni, nad strání i tunelem pod strání. Překvapivě není jen plný turistů, ale najdou se i místní mohamedáni, kteří místo smrkání do dlaní pilně využívají toho, že zde jsou ještě všechny vagóny kuřácké. Nám to ale nevadí, protože s s radostí necháváme ovívat horským větříkem a sledujeme granátově zelenou Neretvu vinoucí se mezi běloskvoucími skalami ozářenými zlatavým sluncem. Ocitli jsme se v rajské zahradě…
To ovšem ještě netušíme, že jako nepolepšitelné hříšníky nás už za pár hodin čeká (doslova) horoucí peklo zvané Međugorje…
A za koho to všechno bylo?