Nový Hrozenkov: Roztomilá koťátka v dobrých rukou

13 Srp

František Palacký říkal, že kdyby žádné Rakousko nebylo, museli bychom si ho vymyslet. Nějak podobně jsem si připadal, když jsem stanul na liduprázdném nádraží v Novém Hrozenkově. Hospoda nikde, při hledání nádražky III. kategorie jsem musel zapojit trochu fantazie. Ale naštěstí ne zas tak moc.

Opouštím vlakovou stanici, přecházím autobusové mininádraží, a hned mě láká vývěsní štít hospody U Jarky. Za nádražku bych ji prohlásit mohl, to jo. Leč vývěsní štít Gambrinus mě odrazuje. Už to chci zabalit a celou stanici odepsat, když tu si náhle všimnu napůl spadlého slunečníku Rychtář. Nepatří sice k echtovní hospodě, ale posezení s lahváčem na terásce před místní sámoškou taky není k zahození. Zvlášť když je reálně k nádraží o několik kroků blíž.

Klientela i otevíračka v rozmezí 5:30–19:00 nabízí hypotézu, že se oba podniky komplementárně doplňují: přes den se chlastá před obchodem, přes noc u Jarky, a zdroj piva tak nikdy nevyschne. Horší už je to se zdrojem peněz. „Plzeň dvanáctku kúpit, to by člověk musel mět dva důchody,“ rozčiluje se místní lahváčový matador s kšiltovkou a vizáží Paula Newmana. A pravdu má. Šetřit musím i já. Pivo Dravec je jasná volba, k tomu beru pletýnku, brynzu, slané tyče a dostávám se na 42 korun. Nádhera. Osm mi zbylo, takže je tam i rezerva na druhého Dravce.

Jakékoli pochybnosti o tom, zda o nádražku jde, či nikoliv, padají poté, co odpaním láhev zavěšeným otvírákem a rozložím se na terase. Za chvíli přiběhne i vedoucí prodejny, aby nám spravil schlíplý slunečník a rozšířil obzory kochání se okolím. Výhled sice není na koleje, ale silnice číslo 487 z Ústí na Bumbálku prochází podobně rozsáhlou rekonstrukcí jako naše železniční koridory, takže iluze je téměř dokonalá.

Sortiment smíšenky s nedělním prodejem je vskutku široký: kromě pochutin pro lidi (čítající i okénko s točenou zmrzlinou) nabízí také laskominy pro zvířata. „Krmivo pro králíky/nosnice/pšenice,“ stojí napsáno na vývěsní tabuli. Doteď nemůžu rozlousknout jazykové dilema, zda nosnice také patřily do nabídky, anebo zde bylo myšleno jen zrní. Inzerát „Daruji roztomilá koťátka. Jen do dobrých rukou“ však žádné lingvistické pochybnosti nepřipouští. I když, pravda, nemůžu z hlavy vytlačit spekulace, zda roztomilými zvířátky nejsou myšleni pravidelní zákazníci obchodu, s nimiž brzy zabředávám do družného hovoru. Řeč se točí kolem všedních vesnických témat, najmě pak fotbalu a ceny piva. Jen Newman, bývalý bagrista, vypraví o rypačce v Otrokovicích a o chlastání v jedné z tamních náleven. Na její jméno si za boha nemůže vzpomenout, což mě trochu mrzí.

„Neříkej, že pojedeš vlakem dom!“ pokřikuje oscarový dvojník na kolemjdoucího výrostka. Tak vlaky na trati Vsetín – Velké Karlovice skutečně jezdí, já mohu s klidným svědomím prohlásit krámek za nádražku a rozloučit se. „A my půjdem na pivo k Jarině,“ shoduje se parta štamgastů a uzavírá tím náš dějový oblouk.

Hvězdičkové hodnocení tentokrát vynecháváme, na samoobslužný krámek se smíšeným zbožím se aplikuje věru těžce.

Comments are closed.