Kojetín: Hypostazovaná dementóza v potravinové fólii

Jelikož je Čiva tvor toulavý, dostal se tentokrát za pomoci Českých Drah až do Kojetína, malého středomoravského městečka proslulého vysokou mírou nepřizpůsobivých spoluobčanů a také legendární nádražkou. Zatímco první kojetínský atribut nechal Čiva bez povšimnutí, ten druhý prostě prozkoumat musel.

Mírný risk přijet sem již v devět ráno vychází, dveře jsou (už od šesti) otevřené a cedule před knajpou láká náhodné kolemjdoucí na chlebíčky, zákusky, bagety a samozřejmě na pivo-limo. Ani si nezkouším sedat a mířím ihned k výčepu, čímž zřejmě hostinskou vyruším od luštění křížovky a rovněž upoutám pohledy všech tří hostů tohoto podniku. Žena za pultem byla zřejmě na praxi v bývalém východním Německu, jelikož se mě ptá, zda si dám pivo lahvové nebo točené. Jsa mírně zakřiknut, poroučím si točené (Zubr 11°, jak jinak) a odvážím se jít i do kuřecí bagety za 35 peněz.

Sama bageta by zřejmě vydala na nějaký gastro sloupek, leč fotoaparátem zvěčněna nebyla, neboť mě při její konzumaci spalovaly tři páry očí – zdejší notoři vypadali, že pevnou stravu už nějakou dobu nespatřili. Pominu-li to, že na bagetě (alias větším rohlíku) nebylo žádné datum spotřeby a že jsem byl s to identifikovat jen kuřecí řízečky, salátový list a zbytek jsem pracovně nazval „tajemnou hmotou“, splnila svůj účel obstojně. Pokud jsem měl při konzumaci bagety trochu nahnáno, do zpracovávání Zubříka jsem se pustil věru neohroženě, až jsem si musel za pár minut (u výčepu) poručit dalšího.

Při čekání na natočení pivka krátím si čas lustrováním interiéru – na ten prostor, kterým tu disponují, je zde docela málo stolů a židlí, pod okny se práší na kulečník a stolní fotbálek, vedle fotbálku je zaparkovaných několik bicyklů – to aby zdejší klientela nezapomněla, jak se sem vlastně dostala. Zaujaly zejména klasické staré váhy (snad značka Berkel) nebo vysouvací dřevěné tabulky s nápisy jako „ovar“ nebo „gulášová polévka“, podobné třeba těm z přerovského vlakáče, jen na nich zub času již zahlodal o něco víc. Při pohledu do zázemí knajpy si okamžitě přestávám pohrávat s myšlenkou na nějaké teplé jídlo a zůstanu věrný zásadě „nežer nic, co není zabalené v potravinové fólii“.

Výčepní jde točení rychle a snaží se být i zdvořilá, leč na dýško to nestačí – přece jen si pro veškerý tovar chodím po svých. Ze zdejšího sortimentu nejvíc frčí lahváče a vodka, což dokumentuje i nově příchozí řízná slečna se psem, které je najednou audiovizuálně celá hospoda. Mezi ní, výčepní a třemi notory u hlavního stolu se začíná rozjíždět zajímavá debata o tom, kdo se kde pokálel či pomočil, já však tuto hypostazovanou dementózu opouštím – jednak nádražní rozhlas oznamuje rýchlik na tretěj kolaji (směr Přerov), jednak si chci uchovat alespoň část zdravého rozumu.