Přesněji „Město hrdinů Stalingrad“. Název se momentálně používá šest dní roce, a to v pečlivě vybraných termínech: 2. 2. – konec Bitvy o Stalingrad, 9. 5. – Den vítězství, 22. 6. – start operace Barbarossa, 23. 8. – počátek bitvy o Stalingrad, 2. 9. – Den vítězství nad Japonskem a 19. 11. – operace Uranus. I když už byla Putinovi zaslána petice o permanentním přejmenování města s více než 50 tis. podpisy, po zbytek roku stále hovoříme o Volgogradu. To jen aby bylo jasno.
Privět. Jmenuji se Eva, a jelikož už druhým rokem pobývám v hlavním městě Ruské federace, Moskvě, občas potřebuji i výpravu za něčím novým, ideálně zábavným. Tentokrát padla karta na již zmíněný Volgograd a na 4 muže z anglicky hovořících států jako doprovod.
Mimo standardní pátrání po „atrakcích“ na internetu jsem se před výpravou i vyptávala místních, co a jak v bitvách ošlehaném městě. Kromě monstrózního areálu u monumentální sochy „Matka vlast volá“ (ano, ta řvoucí, spoře oděná žena s mečem) každý dotazovaný, ze záhadného důvodu, zmínil i délku města, která údajně činí 60 km.
Kilometry, kilometry
Jako dopravní prostředek z Moskvy do Volgogradu nám celkem slušně posloužilo nízkonákladové letadlo jakési pochybné společnosti, o které nikdo nikdy před tím neslyšel. Uspořilo nám hodně času a přepravilo bez větších újem do cílové destinace. První zastávka: dům našich hostitelů. Přivítali nás s otevřenou náručí, čajem připraveným na věčně hořícím sporáku a informací, že město je dlouhé neuvěřitelných 80 km, přičemž je jen 2 km široké.
Po pár dnech strávených mezi pověstnými koberci na stěnách pokojů, permanentním pitím čaje jako symbolem klasické ruské pohostinnosti (pán byl abstinent), hltáním nadstandardních dávek komunistické architektury i historie a „great deal“ kulinářských výtvorů z místní jídelny přišel čas na rozlučku s Volgogradem a ruskými hostiteli, kteří přetrpěli 5 hlučných lidí s grácií. Poslední obejmutí před domem a informace od pana manžela, že Stalingrad měří celých 100 km.
Všechny cesty vedou k vlaku
Hlavní nádraží ve Volgogradě je působivá stalinistická budova s nemalým množstvím propracovaných detailů. Před ní se vyjímá slavná fontána „Dětský chorovod“ zobrazující děti tančící v kruhu okolo krokodýla (neplést s krokodilem).
Po otevření masivních vchodových dveří se nám zatajil dech nad zdobenými lustry a vysokými malovanými stropy vedoucími až do nádražky, za kterou by se nemusel stydět ani kdejaký oligarcha. Stoupli jsme si do řady a s údivem sledovali za vitrínou západní vymoženosti, jako jsou třeba brownies a relativně čerstvé pečivo. Pánové šli do lahváčů pod sto rublů (chápejte, Rusko není zrovna pivním státem), já si vyžádala vývar s knedlíčky, cappuccino a zákusek. Paní za pultem mi všechno vcelku rychle předala a na 500 rublů mi ještě 300 vrátila. Jídelní tácy s obsahem za minimum peněz se nám potom pohodlně vešly na obrovské stoly. Poklidné poslouchání lžic cinkajících o dna talířů a misek našich velmi tichých spolucestujících nám ale nevydrželo dlouho, přijel vlak do Moskvy. Potom už si jenom vzpomenu, že někdo ještě zmínil délku Volgogradu: „130 kilometrů.“
