U Fausta, Praha Čakovice: Nádražní čajovna aneb v ráji čakovickém

O čakovické nádražce již referováno bylo. Je to ovšem už nějaký pátek. Sám jsem ji poprvé navštívil nějaké tři, čtyři roky zpátky, když jsem prováděl tzv. terénní výzkum v rámci přípravy podkladů pro bakalářku o nádražkách. Už tehdy mě pan výčepní informoval o svých budovatelských plánech, které čítaly mimo jiné i expanzi do zadních prostor, kde měla vzniknout, a teď pozor, čajovna. Tato vize světlých zítřků se záhy naplnila. A tak prostor, který o desítky let zpět okupovaly hloučky dělníků z fabriky Avie (jež se nachází naproti, přes koleje) snídající rum a pivo po vzoru Franty Sahuly, provoněl čaj a vodní dýmka. A rozlité pivo. Já to nicméně měl možnost zjistit až před několika týdny, kdy jsme se s veselou společností a domácím vaječňákem odhodlali k víkendové výpravě do bájných Čakovic.

Jakkoli mívám obvykle smůlu na otvírací dobu, čakovická nádražní nezklamala, a tak jsme hned po výstupu z vlaku zapadli do lokálu. Sice si již příliš nepamatuji, jaké moky byly distribuovány z výčepu, ale vím, že zavládla obecná spokojenost – jak po chuťové, tak finanční stránce. V paměti mi utkvěl leda solidní Březňák a jakési čtrnáctistupňové, tmavší pivečko – snad také od oblíbené značky pana Viktora Cibicha. Nebyla opomenuta ani strava a ač jsme místní nabídky nevyužili, zdálo se, že jde o poctivou klasiku plnou klobás, sekaných a smažáků. Vlastně se mi vybavuje, že Faust oplývá také nabídkou poledních pokrmů, tvořených typicky českými chody.

Prozkoumali jsme vše. Analýzu nádražky jsme zahájili v menší přední místnosti, kde blýskavé vánoční girlandy vkusně zdobily i rohový čtverec větráku a florální fresky zase dominovaly stěnám. Poté jsme se přesunuli do místnosti s forbesem a výčepem a vše zakončili v oné vysněné čajovně. Rozumějte, jsem daleko od běžného návštěvníka čajoven, ale kdo z vás to má, aby se mohl pochlubit návštěvou české drážní čajovny. Znaveni nikoli sluncem, ale pivem jsme se sesuli na vypolštářovanou podlahu lemovanou pryčnami, objednali neodmyslitelnou vodní dýmku, čaje a rumy. Posezení bylo příjemné, místy ospalé, a ačkoli nám paní výčepní odmítala donášet pivínka až do prostoru „čajovny“, přistoupila na dohodu, že si je budeme nechávat před vstupem a usrkávat je vystrčeni ven, s nosem mimo vymezený čajovnický prostor. Nutno dodat, že čajovna nebyla omezena jen na komoru s tepichem a polštáři, pokračovala ještě dále, skýtajíc tak možnost posezení na bytelných lavicích u stolu zcela vzadu.

Nebylo nijak plno, ale ani prázdno. Hluk televize byl tlumen, hosté se chovali přístojně a my, s intencí tento stav nenarušit, jsme se počali chystat k odchodu. S těžkým srdcem, jelikož jsem si myslel, že se do Čakovic zase dlouho nedostanu. Opak byl pravdou. Už o tři týdny později nás osud (a pomýlené ČD) zavál přímo z všetatské nádražky do čakovické končiny a moudře jsme usoudili, že by bylo chybou zařízení U Fausta ignorovat. Ihned po entrée nás paní výčepní vesele přivítala a udivila sloní pamětí, neboť se nás dotázala, zda si opět dáme onu „čtrnáctku“, jako minule. Inu, dali jsme, ale okolnosti nás hnaly dál, do zimní noci a nezbývalo než se s Faustem opět rozloučit. Přesto se zdá, že jsme s tímto lokálem uzavřeli jakýsi čertovský kontrakt, který nás povede k nietzschovským věčným návratům.

P.S. Povšimněte si, prosím, originálních hodin s běžícím toustem (vskutočnosti pivem).