No City for Slow Men

aneb první dojmy z výjezdního zasedání redakce v Hongkongu

Na planetě Zemi je několik míst, kde lze pozorovat specifický klimatický jev, který bychom laicky mohli nazvat „indiferentní počasí“. Člověk se ráno podívá z okna, protože chce vědět, jaké je venku počasí, ale zjistí pouze jedinou věc – že venku je… počasí. Když vyjde na ulici, přesvědčí se o tom samém – jo, je tu (asi) vzduch. Někde nad námi asi pravděpodobně je něco jako nebe. Počasí existuje. Já taky existuju. Nebo ne? Hong Kong je jedním z těch míst.

Stojím tedy před domem a uvažuju, jestli se může stát, že mi v tom, co mám zrovna na sobě, bude horko nebo zima. Nedokážu to ale posoudit, protože jsem obklopena asi-vzduchem a nebe není vidět. Pokrčím tedy rameny a vyrážím na metro. Úvahy o metafyzických rozměrech meteorologie jsou následně přehlušený čichovým vjemem z místní knedlíčkové restaurace. Ukazuje se, že v Hong Kongu mají obdobu toho, co v Praze v Rumunské vyrábí paní Knedlíčková (kdo neví, kde to je a kdo to je a co to je, tak za prvé nemá nárok na život a za druhé ať se jde podívat do Rumunské). Číňani prý dokonce vymysleli i samotnou paní Knedlíčkovou a celý koncept knedlíčkové kuchyně. Pravděpodobně proto jim nezbyl čas na to, aby si vymysleli počasí. Z knedlíčkárny na rohu Ki Lung Street se každopádně line nezaměnitelná vůně napařovaného čehosi (knedlíčků?), která může nepřipraveného kolemjdoucího významně ohrozit na zdraví a vést až k celkové ztrátě čichu.

Pokračuju kolem knedlíčkárny dále okolo obchodu, který prodává látky, dalšího obchodu, který prodává látky a ještě jednoho obchodu, který prodává látky až k obchodu, který prodává sušené housenky. Překročením ulice, kde auta jezdí ze špatného směru, se dostávám na legendární trh s elektronikou na Appliu Street, tedy místní lidovou obdobu Apple Storu. Zatímco knedlíčky mě připravily o čich, tady přicházím o zrak. USB kabel, který je duhový a na přání bliká? Repráčky k ajfounu, které mají místo ekvalizéru vodotrysk? Obal na tablet ve tvaru jednorožce s fejkovým diamantem na čele? Není problém.

Poslepu se dostávám na konec ulice ke kýženému cíli, stanici metra Sham Shui Po. Zde je dílo dokonáno, neb přicházím o sluch. Několik můžu v kožených bundách s mikrofony v rukou zde soutěží o pozornost kolemjdoucích, vykřikujíce cosi v kantonštině za doprovodu malebného čínského popu. Docela jako ten pán, který v Praze na I. P. Pavlova zpívá, že Ježíš nás všechny miluje. Tady se ovšem jedná o jiný druh náboženství: muži s mikrofony nabízí mobilní aplikace.

Vpluju do podchodu stanice metra a připadám si jako astrální bytost bez těla. Sham Shui Po, jedna z nejstrarších a údajně nejvíc „tradičních a autentických“ čtvrtí v Hong Kongu, mě připravila o smyslové a tělesné funkce, a stávám se neviditelnou součástí chimérické hmoty známé jako „číňani“, která se přesouvá po eskalátorech a po nástupištích metra.

Když se nám jednoho dne podaří nevídaná věc, a to totiž ocitnout se v parku (to se v Hong Kongu stává asi tak každý sudý rok druhé úterý v prosinci vzhledem k počtu zelených ploch na počet obyvatel), rozvíjíme úvahu o tom, z čeho se vlastně tahle čínská masa těl, která proudí ulicemi, nadchody, podchody a nekonečnou řadu obchodních center, které dohromady tvoří město Hong Kong, vlastně skládá. Dospíváme k tomu, že nejsme rasisti ale, „kdyby ten kolonialismus nebyl zrušenej, mohli jsme tu bejt skoro sami“, jak smutně poznamenává Matouš. „Ale oni jsou v pohodě, ty Číňani. Se usmívaj a tak“, kontruju a pohledem sleduju pána, co na malém kousku štěrkové cestičky odložil sako na zem a jal se cvičit tai chi. „Akorát jich je prostě moc“, dodám po chvíli. Cítíme, že tahle politicky nekorektní pravda měla možná zůstat nevyřčena.

Tím se ale dostáváme k další existenciální otázce, kterou pobyt v Hong Kongu chtě nechtě návštěvníkovi pokládá. Existence či neexistence kolonialismu je tady totiž stejně sporná jako existence počasí. Oficiálně se to prej zrušilo už dávno, ale něco z toho asi muselo zůstat, protože jak jinak si vysvětlit místní čtvrť Mid-levels, plnou luxusních mrakodrapů, cool butiků a kaváren a obdařenou jedním z nejdelších venkovních eskalátorů na světě, ve které není skoro vůbec žádný Číňan a všichni mají podezřele britský přízvuk? Ale neradi bychom to tu nějak rozebírali, protože etnická segregace je ošklivá věc.

Existence kolonialismu a počasí tedy zůstává nevyřešena. Pak jsou ale jiné jevy, jejichž existence je v Hong Kongu potvrzená a velmi intenzivní. Jedním z těchto jevů je to, co se odborně nazývá „spotřební ekonomika“, která jednoduchý princip „musíš pracovat, abys mohl utrácet“, přetavila do národního sportu i politického programu celého tohohle ostrovního skorostátu. (Existence hongkongské politické autonomie a nezávislosti na Pekingu je na úrovni kolonialismu a počasí. Nelze říci, jak to s ní vlastně přesně je a jestli je nebo není.) Výsledkem důsledného uplatňování tohoto principu je situace, kdy občan Hong Kongu může očekávat jen velmi málo životních jistot třeba ve smyslu důchodového systému nebo zdravotního pojištění. Má ale jistotu, že si kdykoliv, ale opravdu kdykoliv, třeba v neděli v jedenáct večer, může jít koupit Rolexky s diamantovým ciferníkem nebo Chanel kabelku z hadí kůže. A většina občanů Hong Kongu to taky tak dělá.

Proto jsem ve chvíli, kdy se dav vyvalí z metra na stanici Central na Hong Kong Island, nucená vrátit se do tělesné podoby a nalézt zpět ztracenou individualitu. Kdybych se totiž nechala nadále unášet davem a ocitla se v butiku s diamanty a kabelkami z hadí kůže, ukázalo by se, že nejsem občan Hong Kongu, ale obyčejná pražská socka. Začnu si tedy razit cestu davem, sleduju svůj odraz ve výlohách značkových butiků a ve skrytu duše se mi stýská po sněhu a tramvajových zastávkách na Žižkově. Po půl hodině se vyčerpaně zhroutím do poslední volné židle v prostorách nejmenovaného řetězce kaváren, soukám do sebe něco, co se jmenuje „cinamon ginger soya latte christmas special“ (namlouvám si, že mi to připomíná vánoční cukroví) a medituju o tom, kde jsem se to vlastně ocitla.
Ve městě, kde neexistuje žádná rovný kus země a všechny ty nerovné kusy jsou zastavené obludně úzkými a obludně vysokými mrakodrapy. Ve městě, kde mezi těmi mrakodrapy existují ulice a uličky plné stánků, lidí, chutí, vůní a misek s nudlemi, které vypadají, že si existence okolních mrakodrapů vůbec nevšimly. Ve městě, kde vydělat si na ferrari a cpát se každý den kaviárem v michelinské restauraci je jednodušší než dýchat, poklidně stárnout a nebydlet v něčem, co se velikostí rovná krabici od bot. Ve městě, kde lidi nechodí na pivo, protože to zdržuje mezi prací a nakupováním. Ve městě, které se mě nejdřív pokouší umačkat ve frontě na eskalátor a následně mě vyplivně na promenádu v přístavu s výhledem na miliony světel a neonů urbánní budoucnosti lidstva. Ve městě, kde si pod dálničním obchvatem vybudovali buddhistický klášter se zenovou zahradou, kterou u vchodu opatřili cedulí s výčtem zákazů činností potenciálně ohrožujících zenovou atmosféru (patří mezi ně nošení svatebních šatů a slavnostních uniforem z promocí). Ve městě, které mě fascinuje o to víc, že ho vůbec, ale fakt vůbec nedokážu pochopit.

Když potom ležíme večer stísnění jako sardinky v té naší místní krabici od bot, nohy nám koukají z okna a ruce máme v kuchyni, tiše se zamyslím a říkám: „Mně přijde, že celý tohle město má úplně zkurvený feng šuej“.