Koně, kuřata a život bez kontroly

Neděle odpoledne, závodiště Sha Tin, Hong Kong. Proceed to the sizzling wok counter, navádí mě velký nápis vyvedený v kombinaci angličtiny a kantonštiny. Jeden z mnoha stovek pokynů, podle kterých se místní obyvatelé každodenně posunují v davu a udržují pořádek a zenovou harmonii. Řadím se tedy taky do fronty a čekám na čínské grilované kuře a japonské pivo. Je potřeba se zásobit vším potřebným pro příjemně strávený dostihový den. Tak se alespoň téhle zábavě říkává v propagačních letácích a manických výlevech z lóže komentátorů. Jde samozřejmě o chlast a dostatek smaženého jídla. Cílem je nejspíš potenciálního gamblera macerovat v požitcích a dostat ho do bujaré nálady, ve které se začne rychle zbavovat peněz. Když jsme u toho, měli bychom si hned ze začátku vyjasnit základní princip – milovníci zvířat a sportu patří do psího útulku nebo na tenisový kurt, tady jde jen o bohapusté, společnost rozkládající, naprosto iracionální a nezodpovědné utrácení peněz. Nese to s sebou i několik přínosných věcí, ale o nich až později.

Text: Matouš
Foto: Ondra
Ilustrace: Klára

Zatímco se šinu pro kuře, v nekonečném sledu místností velkých jako hangár na raketoplány se odehrává výjev připomínající hodně horečnatou chvíli na newyorské burze. Tisíce lidí cvakají tužkami, pročítají dostihové programy, lepí oči na obrazovky pokryté mystickými statistikami, přehrabují se tikety a zběsile je cpou do nekonečných řad sázkových terminálů. Nejen, že se tu prachy točí, ony jdou snad i fyzicky cítit, jejich esence se otírá kolem uší a míří někam do prosklených boxů nad tribunou, kde se pravděpodobně odehrává totéž, jen ve větším a bez piva a kuřat. Jestli někdy něco pokazí vzestup Číny ke světovládě, bude to zběsilý gambling místního proletariátu. Není náhoda, že v blízkém Macau se už teď utratí mnohonásobně víc než v Las Vegas a místní majitelé kasin asi plavou v bankovkách jako Strýček Skrblík.

Ne že by se snad na českých dostizích nesázelo, ale v Hongkongu je všechno tak nějak větší. V minulé dostihové sezoně tady v sázkách zahučelo přes 250 miliard korun. Tribuna závodiště ve Sha Tin se táhne do bezmála půlkilometrové délky a její spletité útroby dokáží pojmout nekonečné množství sázkařů, zevlů, okýnek s párky a nudlemi, a spoustu dalších nekonečných prostor bez jasného účelu. A uprostřed toho všeho je nad cílovou rovinou zapíchnuta sedmatřicátá největší obrazovka na světě, díky které mohou zájemci sprintujícím koním čumět až do nosních dírek. Připadám si, jako fanoušek Dukly Praha přesazený na stadion Realu Madrid. Nehledě na to, co přesně děláte, někdo to jinde na světě dělá líp a ve větším.

Bylo by skvělé ještě chvíli cintat pivo před bufetem, ale prostor najednou začíná okupovat parta Američanů nezaměnitelného typu. Takoví, co si udržují dlouhý pěstěný plnovous, ale jinak si holí zbytek těla a mají vkus. Nechávám globalizátory svému osudu a jdu zalehnout na tribunu. Nezbývá než prohrát na prvním dostihu. Poprvé prostě vyhrát nelze, protože člověk ještě nenajel na tu optimální vlnu. I když zprostředka ho potom zmáhá pivo a kuřata a nakonec ho to prostě jen sere. Někde mezi tím ho možná místní bůžkové štěstěny nechají vyhrát a skoro, skoro úplně nahradit ztrátu, aby příště dorazil s novou nadějí. Je to skvělý byznys. Vlastně nechápu, proč se každý neživí jako bookmaker.

Koně vlítnou do cílové rovinky, zpocení naživo i digitálně zvětšení na monstrobrazovce. Většina diváků vztekle cupuje tikety. Šťastlivci vybírají výhry a obratem je lijí zpět. Fronta u speciálních pokladen pro vysoké sázky nemizí, naopak. Někde opodál nejspíš žokej dostává věnec, majitel chřestí zlatými řetízky, novináři se rojí a kůň supí a hledí do blba. Další dostih startuje za půl hodiny…

Napadá mě, že jedním z přirozených rysů dostihových stadionů je jejich obrovitost. V Hongkongu to má jistě svůj důvod, ostatně Britové neváhali hned pár let po založení kolonie vybudovat na jediném rovném místě na ostrově právě závodiště. Je ale zvláštní, jak velkou plochu dokážou dostihy zabrat i Čechách, kde jde o dost obskurní zábavu. Závodiště v Chuchli trůní u Vltavy jako postapokalyptický vrak kosmického tankeru v pravidelných intervalech proplachovaný povodněmi. Osmdesátkové mozaiky, prázdné prosklené haly a studený závan hranolek. Ovšem návštěvníci, systém a účel jsou globálně univerzální. Pivo, párek, se záhadnou jistotou sychravé počasí a zoufalý entuziasmus komentátorů, snažících se vyburcovat nevelké publikum k většímu výkonu. Nedělní sedánek, který se vlastně nijak neliší od povalování v místním výčepu, jen působí trochu víc kultivovaným dojmem. I když jste nešťastnou náhodou či vlivem osudu ten typ člověka, který nikoho nezajímá a nemá příliš důvodů kamkoliv jít, zdá se, že zde má vaše přítomnost nějaký účel. V nejhorším se to dá svést na lásku ke koníčkům.

Chvíli trvá, než člověk v Chuchli vystopuje tyhle vibrace a sladí se s nimi. Pamatuju si, jak jsem se tu kdysi z vrozené zhovadilosti vystrojil do saka a modrých semišek, které jsem si vzápětí vydatně pokydal hranolky s tatarkou. Dostihová karma mě tak něžně upozornila, že vzorem k následování tu nejsou hihňající se výletníci v buřinkách, ale ti zenoví pánové v teplákovkách, co ze zásady neopouštějí bar na tribuně a koně nejspíš nikdy neviděli jinak než v blikotající televizi skrz závěje dýmu ze startek. Podstatné je být u toho, nikoliv moknout u dráhy. S jistotou mít vyseděné místo v prostředí, kde struktura celé společnosti vyvstává v krystalické čistotě.

Teplákoví štamgasti, zvědavé rodinky s dětmi, občas ztracený turista. Žokejové, trenéři, holky od koní. Sem tam majitel koní, kterému nesmí chybět zválené barevné sako, sluneční brýle, klobouček, hůlka, tlusté prsteny, vyžilá odbarvená babice nebo alespoň něco z toho. A občas pár nepochopitelných typů v oblecích a cylindrech, kteří nejspíš zapomněli pozvánku do Ascotu. Ti i oni se však stále snaží popřít realitu, dodat celé věci smysl i noblesu a pozvednout ji nad kombinaci gamblingu, piva a bohapustého zabíjení času. Ne že by se jim to snad dařilo, ale je uklidňující pozorovat tu ruku sápající se z bahnitého dna až někam k velkému, krásnému, sofistikovanému světu, který na každého jistě čeká někde za dálnicí a kopci u Vltavy…

Na závodišti ve Sha Tin se blíží poslední dostih a tribuny jsou pokryté vyhozenými sázkovými lístky. Bílé fleky marných nadějí. Svraštělí staříci nepřítomně žmoulají cigára a drobí tabák na své ošoupané mokasíny. Ožralý zevl v havajské košili se potácí mezi sedačkami a bez přestání vříská. Tuším, že to bude nepřerušovaný proud kantonských nadávek a smrtelných výhružek uplaceným žokejům a líným koním. Nikoho to nevzrušuje a všichni s klidem čekají, jestli v poslední chvíli nepřijde jejich velký jackpot. Pak se zvednou a nacpaným metrem se vrátí do centra asijské megalopole, kde se vše řídí spoustou psaných i nepsaných předpisů, udržujících obecnou harmonii a pořádek, a kde si o pivu v kelímku na ulici můžete nechat jen zdát.

A možná právě v tom leží smysl těch nedělních odpolední na dostihových tribunách v Hongkongu, Chuchli i kdekoliv jinde. Někdo by mohl namítat, že se na dostizích týrají koně, podporuje gambling a vůbec je to divná zbytečnost. Co je na tom tedy tak půvabné? To, že se v rámci zcela respektované a tolerované činnosti samovolně vytváří prostor, který je trochu podvratný a asociální. Místo stranou pozornosti, kde jsou tolerovány různé poklesky a otevřený společenský rozklad. Místo, které má mnoho společného s nádražními hospodami. Místo, kam můžete přijít jako společenský vrak a necítit se nevítán nebo na okraji, právě naopak. Co na tom, že vás tu vítají hlavně jako zlatý důl na peníze a utrácení peněz je taky jediným důvodem, proč tenhle byznys funguje. Hlavní je, že si tu mnoho lidí může na chvíli vydechnout a být někde, kde se za sebe člověk nemusí stydět. Na dráze v Hongkongu je to obzvlášť patrné – ve městě plném konzervativní morálky a neomezené úcty k veškerým pravidlům, autoritám a zavedenému systému je to jedno z mála míst, kde se člověk najednou může potácet po tribuně, cachtat na sebe pivo, odhazovat vajgly a nadávat na celý svět, aniž by kdokoliv z přítomných zevlů zvedl obočí. A vidět to lze i na tribuně v Chuchli, v poněkud více rovnostářském a uvolněném Česku. Nikdo po vás nic nechce a nic od vás neočekává a navíc s vámi s radostí vymění požitky za peníze. Trochu jako v hypermarketu, ale tam vás nenechají celý den bohapustě zevlit a nasávat.

Možná to je ten důvod, proč i v době, kdy je na koně možné pohodlně sázet online nebo si skočit za roh do sázkové kanceláře, davy lidí stále míří přímo na závodiště. Chtějí být u toho, touží prohlédnout si své favority a svou neodvratnou prohru snášet kolektivně s dalšími losery okolo. Bizarní ostrůvek svobody a klidu, který nevybojovaly dlažební kostky, ale spíš gambling a posedlost penězi. Pobočky Hongkong Jockey Clubu se asi nestanou jádrem lepšího světového řádu, ale je to hezká představa. Váňa for president! Řada uklízečů v čínských rákosových kloboucích prochází po trati a zadupává drny. Žokejové se jdou nejspíš konečně pořádně nacpat. Koně koukají dopředu, jinak to ani moc neumí. A za týden znovu.

Text vyšel ve vágusí ročence 2014 na téma Dostihy a sázky.

One Reply to “Koně, kuřata a život bez kontroly”

Comments are closed.