Online seznam nádražních restaurací očividně prošel tolik potřebovanou aktualizací a revitalizací, a tak mi bylo dáno se doslechnout o tajemném podniku ve Smržovce, tam na Severu, který nese lákavý název Bistro Kufr. Nebylo nad čím se dlouze rozmýšlet, a tak jsme první volný den v půlce letošního února vyrazili na expedici. Po zkušenostech s minulým výletem do nádražky v Moldavě jsem se poněkud bál strastiplné cesty, což se paradoxně nestalo a do destinace jsme z Prahy dorazili za necelou hodinu a půl, tedy přímo expresně. Až jsem byl z té rychlosti mírně rozhozen, a tak jsem před vstupem chvíli otálel, skákal po závějích navršeného sněhu a užíval si příjemné očekávání, které podpořil i autentický vzhled exteriéru a fakt, že Kufr leží přímo na peróně.
Pak už jsme ale zavrhli jak čerstvý vzduch, tak slunce i modrou oblohu a vstoupili do lokálu. Čekala nás jedna místnost čítající asi čtyři stoly, výčep a za ním zázemí personálu, které ovšem obsluze dovolovalo přímo z kuchyně prodávat občerstvení i přímo na perón. Dalo by se říci, že takřka dokonalé architektonické řešení prostoru. Ve vzduchu visel kouř, ale bylo dýchatelno. Veškeré stoly, krom jednoho rohového, již byly obsazeny, a to i vzhledem k tomu, že byl čtvrtek a třetí hodina odpolední. Zaujali jsme tedy rohovou pozici a vyčkávali. Úslužná paní výčepní co nevidět přispěchala a nevídaně zdvořile a spisovně nám představila nabídku sortimentu Bistra Kufr. Jemné a vybrané vystupování jsme vlastně měli čekat – dle dostupných zpráv jde o dceru starého výčepního, který rovněž proslul svou noblesou a dobrými mravy. K dostání bylo ledacos: od drobných pochutin, přes piva značky Konrád a jiné alkoholy, cigarety, kávy, čaje a punče, až k menším pokrmům teplé kuchyně, vhodným k pivu. Vše se samozřejmě též prodávalo z „hladového okna“ ven, a tak se mohl slušně vybavit a zásobit i spěchající cestující. Vybral jsem si červené pivo a po několika dalších kousích se rozhodl i pro opečenou sekanou. Porce byla uctivá, kvalita pokrmu i nápojů dobrá a po těchto stránkách nebylo co vytknout. Zlí jazykové by se mohli opovržlivě vyjádřit o toaletách, které se nacházely mimo objekt a bylo nutno opustit pohodlí a teplo Kufru a ujít několik metrů sněhem do nedaleké boudy. Taková překážka však jistě sloužila jen k tomu, aby se hosté při onom přechodu na záchod nadýchali čerstvého vzduchu, pokochali krajinou a tak nějak mírně vystřízlivěli. V Kufru se dbá též na estetickou pohodu návštěvníků, což znamená, že jukebox se zapíná až v 15:30 odpoledne a ani o minutu dříve.
Kdo nám to odpoledne dělal společnost a spoluvytvářel jedinečnou atmosféru? V rohu naproti nám se nacházel tzv. „stůl rejpalů“, což je kufrovským označením pro klasický stůl štamgastů. Osazenstvo tohoto a vedlejšího spolu bylo zároveň zabráno jak v družný hovor, tak ve znalé sledování televizního dokumentu o zvířatech a celkově působilo živě, ač by to člověk mnohdy do jejich věku neřekl. Zato stůl v třetím rohu (oproti nám) obsadili dva starší muži, kteří však po celou dobu nepromluvili slova a pouze vážně hleděli kolem. Největší pozornost však vzbudil pán v montérkách, který i přes své mladší vzezření vlastnil důstojný a hustý knír. Od začátku jsem ho po očku sledoval, ale gradace přišla v moment, kdy jsme se pokusili vyfotografovat lokál. Vztyčil se a výkřiky „No foto“ se nám snažil sdělit za prvé to, že zde nemáme fotit, za druhé zřejmě to, že si o nás myslí, že jsme zahraniční turisté. Ač jsme se ho snažili na dálku uchlácholit, vrátil se vzápětí ke své společnosti a pivu a další kulturní nesrovnalost již neproběhla. Touto reakcí v nás zasel tzv. hořkost a spustil proudy negativního myšlení. Příhoda nicméně ke konci našeho pobytu v Kufru nabrala jiný spád. S přibývajícími nápoji narůstala i touha po fotografiích, a tak jsem se nakonec odhodlal k finálnímu kroku a kníratého Maria oslovil se žádostí o povolení fotografovat. Nutno podotknout, že má odvaha byla podpořena i seznámením s místním řemeslníkem, s kterým jsem se střetl u pisoárů a nějakou chvíli setrvali v přátelském rozhovoru – i o nádražkách. Kníratý Mario na mě sice nedůvěřivě upínal zrak, ale poté, co jsem mu nastínil celou situaci, ujistil ho, že fotografie nebudou jakkoli zneužity a že nás ke všemu vede jen upřímný zájem o místní kulturu a nádražku, tedy pak zjihl a udělil mi povolenku. I díky tomu se mohu pochlubit portrétním snímkem s paní výčepní a dalšími klenoty.
Když jsme odcházeli, již se stmívalo, ale ani pozdní hodina a očekávaný večerní koncert v Praze nám nezabránily v tom, abychom se zastavili v další nádražní restauraci. Ta se nacházela jen o kousek dál, v Tanvaldu. Tanvaldská nádražka zpočátku vypadala slibně, ale krátké posezení nás vyvedlo z omylu. Přední místnost (kam se vstupovalo přímo z perónu, jak má být) sice okupovalo několik štamgastů na baru, zbytek ovšem zel prázdnotou, a to i přes večerní hodinu. Usadili jsme se tedy vzadu, objednali ucházející Svijany a analyzovali okolí. Výzdoba byla slušná – nádražní a horská tematika, minimum unifikovaných propagačních komodit a relativní čistota – i přesto byla ale ve vzduchu cítit jakási sterilita a nemastnost. Jsou kvality, které se špatně popisují, ale jejich nedostatek je citelně znát. V rámci zachování objektivity a zdravého lifestylu jsem si ještě závěrem objednal gothaj s cibulí, vcelku si pochutnal a poté jsme již lokál a posléze i Liberecko opustili. Nebylo příliš důvodů, proč v tanvaldské nádražce setrvat déle. Tedy nebyla zcela tragická, ba ani špatná, ale po nasycení v ní pocestného již nic příliš nedrželo. Výlet se přesto zdařil a zanedlouho se opět plánuji vydat do Bistra Kufr, neboť dobří holubi se vracejí a dobré věci jsou prostě dobré.
Jó Kufr…to je klasika, oldschoolová záležitost. Doporučuji.