Bardzo fajný festival: Pepiki a pšonci spolu v kině

17 Bře

Beru špendlík, rozpřahuji se a energicky ho vbodávám do srdce. „Tak je to Konrád,“ řekne s úsměvem sympatická Polka za stolkem tematického stánku. Mmm, „žádného Konráda neznám,“ říkám si, a vytahuji špendlík z papírového výstřižku popsaného jmény. Přejdu k dalšímu úkolu a vybírám si ze čtyř „skořápek“, pod kterýma se skrývá buď jeptiška, peníze či prsten. A vida, mince! Takže se provdám za Konráda a budu mít spoustu peněz, to jsou dobré vyhlídky. Teda jestli rituály spojené s polským svátkem „Andrzejki“ nelžou (a jestli Konrád bude bohatý Němec). Ať mě ale osud zavede, kam chce, teď mě zavál na Bardzo fajny festival svěží polské kultury v Bio Oku v Praze. A je to zajebiste (rozuměj – bardzo fajne).

Text: Alena Kocháňová
Foto: Dita Havránková

Zboř si svůj mýtus
Jaký má smysl dělat polský festival v Praze? Nedávná aféra s reklamou představující polského handlíře mobilů, která mnoha Polákům a Čechům „zvedla tlak“, jen dokazuje, že polský festival je zcela namístě. Bourat zažité mýty o severních sousedech je určitě třeba. A to je vlastně i myšlenka  Bardzo fajného festivalu, jak mi vysvětluje hlavní organizátorka Tereza, energická mladá Češka s vášní pro Polsko. Nejde ale jenom o to přiblížit Čechům Poláky, o kterých se toho u nás moc neví, nýbrž taky přilákat polskou komunitu. Zatímco mi Tereza vypráví, že jí a dalším organizátorkám polská kultura uhranula během studií v Polsku, panuje ve foyer Bio Oka čilý ruch. Do kina se valí sudy s pivem, nosí se várnice s polskými specialitami, tácy s polskými zákusky a panuje nervózní vzrušení před blížící se smrští polského filmu, hudby a také jídla (ad jídlo, v pozvánce inzerovali „manu“, laťka je tedy vysoko!). Mezi srky kafe se dovídám, že je letos akce poprvé dvoudenní, na rozdíl od dvou předchozích jednodenních Bardzo fajných večerů. Když o Polsku, tak pořádně! To se podařilo mimo jiné i díky penězům vybraných „mezi lidem“ na internetovém portálu Hithit.
Je kuriozitou, že celou akci iniciovala a zorganizovala skupina českých nadšenkyň, která zapojila do přípravy festivalu několik polských přátel. Szacun! (= Respekt!)

Řinčení a šelest
Než prostor zaplní „festivaloviči“ (festiwalowicz = účastník festivalu) žíznící po polské kultuře a polském pivu, jdu si prohlídnout výstavu polských filmových plakátů lemujících stěny. Před očima mi ale defilují spíš obrazy než upoutávky na filmy. Nejsem kunsthistorička, ale za mě dobrý, škoda že tu nikde neprodávají reprodukce. Podnik se pomalu plní, v kuloárech řinčí čeština a šelestí polština…
Střih.
Před podvečerním koncertem zpěvačky Agu a následným filmem (se zavádějícím názvem „U strážnýho anděla“) se člověk musí podnikem dost prodírat. Marně hledám kamarády rozprostřené na dvou a půl patrech polské kultury. Klesám tedy na schody obsypané posluchači a nořím se s nimi do podmanivých tónů lyrické Agu – která mimochodem hovoří zcela plynně česky. V doprovodu českého hudebníka Tomáše J Holého vystřihne několik kvalitních kousků v obou jazycích. Hudbě ale hlasitostí konkuruje halas hostů a rachocení sklenic ve foyer. Kamarády nacházím po koncertu v mezaninu, momentálně přetransformovaném v tzv. „bar mleczny“. V Česku se tradice mléčných barů úplně nedochovala, v Polsku je to však zcela běžná záležitost a možnost najíst se za pár zlotých v kulisách jako vystřižených ze 70. let minulého století. Jenomže to není retro, ale pravda.
U pultíku je nicméně beznadějná fronta, proklatě, a v kině už běží počáteční titulky „Strážnýho anděla“, tak szybko szybko

Za zavřenými dveřmi
Organizátoři se rozhodli představit dva filmy svérázného režiséra Wojciecha Smarzowského. Kdo by čekal, že první film „Dopraváci“ bude polská „Kobra 11“ a „U strážnýho anděla“ snímek zachycující obraz katolického Polska, výrazně by se sekl. Před „Strážným andělem“ je obecenstvo cimrmanovsky upozorněno, že bude zavřen vchod do sálu, jelikož se někteří diváci mohou snažit kino opustit. Poznámka se ukázala jako relevantní. Snímek je sice mistrně a přesvědčivě herecky vystřižen, nicméně syrově naservírované téma „ze života chronického alkoholika“, který pendluje mezi barem „Pod mocnym aniołem“ (tedy „U strážnýho anděla“), obchodem kde se „alkohole“ prodávají 24 hodin denně a zařízením pro chronické alkoholiky, vyžaduje jistou dávku otrlosti. Ponuré téma asi příliš nepomáhá bořit stereotyp o šedém Polsku, který v naší – strdím a mlékem oplývající – kotlině panuje. I díky občasným pocitům fyzické nevolnosti, když se hrdina H (a ostatní hrdinové) válí ve vlastních (nebo cizích) zvratcích a výkalech a čím dál tím hloub se propadají do etanolové propasti, snímek stojí za to. Poláci o svých problémech aspoň natočí pořádný film bez servítek. A pak, nikdo nemůže Bardzo fajny festival nařknout z toho, že by propagandisticky ukazoval jen tu nablýskanou stranu polské mince. To naprawdę nie.

Vox populi
Poté co nás z kinosálu vyplivne proud vrávorajících diváků, splyneme s bujarou společností. Struny dovibrovaly, promítačka vychladla stejně jako pivo na baru a já si kladu otázku, proč lidi kteří přišli, přišli. Mě sem přihnalo lehké polonofilství vypěstované za studií, ale co ostatní? Přívětivá atmosféra celé akce a „festivaloviči“ naladění na družnou vlnu mi usnadňují průzkum. Vzorek populace je čistě náhodný. Narážím na samé Čechy s většími, menšími či zcela homeopaticky dávkovanými zkušenostmi s Polskem. Lidi přišli pít Żubrówku či pivo, přišli na film, v Biu Oko jsou pečení vaření za všech okolností či jsou fandové Polska a rozvíjejí sofistikované úvahy o polsko-českých vztazích. Dozvídám se od nich, že se jim Polsko asociuje s náboženstvím, zimou, Chopinem, bramborami, vodkou, nábytkem, kříži a sledi. Inu, takové tradiční asociace.  Pozitivní zkušenosti se „spřáteleným národem“ a obdivem k polské kultuře se mísí s dvojznačnými obrázky nepoctivých obchodních partnerů a emigrantů (jeden Polák mi jednou říkal, že největším polským vývozním artiklem jsou Poláci).
Co se kultury týče, padají jména režisérů jako Roman Polanski, Agnieszka Holland, filmy Bratři Karamazovi a Seksmisja, ale taky Solidarita, papež, Sienkiewicz, polské fashion blogy či Krakov. Přes znalost polských reálií většiny dotázaných zaznamenávám příslovečnou skepsi vůči českému pohledu na Poláky. Ne, že by sami účastníci byli vůči Polsku nutně skeptičtí, ale připouštějí českou neznalost daného tématu. Někteří sami uvádějí, že přišli právě proto, aby poznali kus neznámého.
Polsko a jeho image jsou pro Čechy asi obecně málo sexy, přemýšlím vycházejíc i z mého pohledu na Polsko ještě před pár lety. Opouštím rozverné veselí Bio Oka a vyrážím do mrazivé noci na noční spoj… ale kurwa zimno jest!

Na „céčku“ dobrý
V sobotu mi to nedá a ještě než se vrhnu do víru druhého festivalového dne, rozhodnu se poptat pár náhodných a zcela nezávislých kolemjdoucích na trase metra C mezi stanicemi I.P.Pavlova a Vltavskou, co si myslí o Polsku oni. Pro objektivitu vybírám náhodný vzorek občanů, odhadem ve věkovém rozpětí 17–62 let. Potenciální statistická chyba – asi 50%. Hypotéza – indiference, popřípadě sprška předsudků. Pokládám otázku neutrálně. A docela se divím. Reakce jsou totiž skoro všechny pozitivní (s obligátně zmíněnou průmyslovou solí a nákupy) a výjimkou nejsou komentáře typu: „Polsko? To je hezký.“ Že by to s tím obecným názorem nebylo tak zlé? Pro rozrůznění vzorku se odhodlám oslovit i párek holešovických bezdomovců. Byť to po sérii videí bezdomoveckých klavírních virtuózů může působit jako klišé, dostává se mi nečekané odpovědi jednoho z mužů: „Když se řekne Polsko? Mmm, Rusko a Katyň… bylo fajn, že to spadalo pod naši korunu, král Václav III. měl být následníkem na polském trůnu… taky to odnesli za paktu Molotov-Ribbentrop… Král Sobieski postavil Polsko na nohy…Wrocław byla největší polské město a historické centrum ve 14. století…v Polsku pod řádem německých rytířů bojoval Žižka a Jan Roháč z Dubé…“ No, to jsem vskutku nečekala. V lehkém šoku a s nadějí v duši odcházím směr kino a zároveň zjišťuji, že jsem prošvihla Bolka a Lolka, cholera!

Pepiki a Pšonci
V Bio Oku nastala jistá změna atmosféry oproti včerejšku. Všude pobíhají děti věnující se aktivitám jako řádění v dětském koutku, expresivní kresba v kině, hádání osudu u stánku „Andrzejek“ nebo likvidování palačinek v bufetu. Kolem popíjejí kafe a pivo vyklidnění polsko-čeští rodiče. Odchytím si skupinku dětí. Jsou Česi nebo Poláci? Prý se cítí být obojím. A líbí se festival? Koutek je prý parádní.
V tu chvíli si všímám stolu rodičů vrhající na mě podezřelé pohledy. Jdu jim vysvětlit, že neprodávám drogy ani nejsem úchyl, a nakonec se noříme do komplexní debaty. Polsko-český stůl se shoduje, že akcí formátu Bardzo fajného festivalu, a polsko-českých akcí vůbec, je v Praze jako šafránu. Přišli kvůli dětem, polsko-českým známým a taky na filmy. Ty jsou prý výborné, ale depresivní, na druhou stranu je to zřejmě výběr toho, co polská kultura v současnosti nabízí. Češi se prostě málo zajímají o blízké okolí a nedají si tu práci vyjet za stánky v polském pohraničí. Jak trefně poznamenává jedna z Polek, Češi si žijí ve své kotlině a „vítr jim fouká nad hlavami“. Na druhou stranu, Polsko je pro Čechy asi příliš rozlehlé (vybaví se mi jedna dost úmorná desetihodinová cesta Katowice-Gdańsk) a nemá konzistentní strategii vlastní propagace. Problém je asi taky v Praze, neb v pohraničí jsou vztahy dobré. Piju své dvě decky bílého a uvažuju o disproporční náklonnosti Poláků k Čechům. Ale i zde je vztah ambivalentní. Zatímco my někdy přezdíváme Polákům „Pšonci“, Poláci nás mají za „Pepiki“. Přezdívka kombinuje pohrdání našim salamismem s uznáním, že se člověk/národ může protlouct i bez obětí. Debatu polsko-česká skupina uzavírá s tím, že festival je príma a smeká před českými organizátory, kteří dali dohromady akci tohoto formátu z vlastní iniciativy. Czapki z głów!

Chill out zóna a veganské sádlo
Náročně-zajímavá diskuze mě vyčerpala, mířím tedy do „baru mlecznego“, kde ukořisťuji svou okurkovou polévku a vymaňuji se ze sevření hladových zástupů. Pult se prohýbá pod šarlotkami (jablečný dezert), serniky (tvarohový dezert), naleśnikami (palačinky), pirogami (polské knedlíčky – taštičky s náplní), buchtami, bonbony, lízátky, polévkami, karbanátky a dalšími jídly. Sympatická je adaptace polských (zpravidla masitých) jídel na vegetariánská. Zcela mě odrovnává „veganský smalec“ z kokosového oleje (původní verze odpovídá vepřovým škvarkům). Chleba se smalcem jde prý vůbec nejvíc na dračku a polské kuchařky v čele s organizátorkou Bárou si pochvalují že „lidi přišli nejen na film, ale i na jídlo.“ Chillout zóna u bufetu je celkově velice populární, „festivaloviči“ se povalují na polštářích nebo debatují nad polskými delikatesami na stojáka. I druhý večer je v Bio Oku plno a já se těším na koncert Natalie Grzebały a na další film. Wszystko spoko (tedy je to pohoda).

Natalia a Mateusz
Tlaková vlna energie mě přiková k sedadlu a pak mě ve čtyřech světových jazycích (včetně češtiny a polštiny) provede hudebním vesmírem gdańské muzikantky Natalie Grzebały. Umělkyně vystřihne na klavír několik coverů anglických, ruských a českých šlágrů a publikum dostane na kolena při adaptaci písně „Marie“ Zuzany Navarové. Do interpretace vlastní tvorby v polštině zapojí také diváky. Má to drajv, má to říz a lidi se baví.
Dobře našlápnutý večer pokračuje lingvistickou soutěží o hodnotné ceny (mapa Gdańska, polská jablka, kniha) a komorním ale silným snímkem režiséra Macieje Pieprzyci „Chce się żyć“ alias „Život je úžasný“. Příběh chlapce Mateusze uzavřeného v „nespolupracujícím“ těle a jeho celoživotní boj s fyzickým postižením působí jako nakopávač. Divákovi se chce bouchnout do stolu a zakřičet „má to cenu!“. Citlivě natočený snímek s úctyhodnými hereckými výkony je tou pravou třešničkou na Bardzo fajném festivalovém dortu. Spolu s titulky na plátně odplouvá napětí a usazují se emoce z předchozích dvou dnů. Było bardzo fajnie.

Epilog
Oficiální část festivalu je sice u konce, ale polsko-česká impreza (tedy party) pokračuje v neformálním stylu na baru. Ve frontě na drink se dáme do řeči se skupinkou Čechů a Poláků. Nebýt festivalu, neviděli by filmy, které se tady hrály – nejsou v české distribuci. Jeden z Čechů dodává, že festival je asi dobrý nápad a „má smysl, protože vnímám, že žiju ve střední Evropě. Poláci jsou naši sousedi a moc toho o nich nevím, takže tohle je jedna z možností, jak se o nich něco dovědět.“Asi ne všichni návštěvníci to ale berou takhle uvědoměle. Přišli by třeba i na portugalský film, kdyby je zaujal. A to je v pořádku.
Při snaze si na chvíli odpočinout na polštářích v chillout zóně potkávám u jednoho ze stolků viditelně znavený, leč taky viditelně spokojený organizační tým popíjející pivo a v něm sok (sirup). „Tak co chystáte dalšího?“ házím otázku do placu. Jana s Aničkou prozrazují, že v plánu je jarní Bardzo fajný večer. Odezva na festival byla velice slušná, takže potenciál do budoucna určitě je.
Ještě se chvíli potloukám po Bio Oku, když tu nechtíc vrazím do Natalie Grzebały. V Česku hrála podruhé. Ptám se jí, co by vzkázala Čechům. Jejími ústy zaznívá to, co zmiňovali Poláci na festivalu plošně: „żeby przyjechali do Polski,” a dodává „a do Gdańska.“ Nakonec ještě poznamená „dzisiaj było ekstra.“ Jo, dneska to bylo opravdu extra.

Comments are closed.